Kurzarbeit? Vláda zestátňuje zaměstnance soukromých firem. Zaplatíme to všichni

 FOTO: Profimedia

Martin Maňák

04. 08. 2020 • 15:47
KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | V Česku takřka jistě bude zaveden kurzarbeit, tedy uzákonění státem dotovaných mezd zaměstnanců firem. Jestliže dosavadní „standardní“ dotace soukromým podnikům lze považovat za krok zpět směrem k metodám socialismu, pak státní dotace výplat v soukromém sektoru jsou totální reinkarnací jeho podstaty. Ale je těsně před volbami. Bránit jakékoliv pomoci firmám, potažmo velkému množství zaměstnanců, kteří jsou potenciálními voliči, by bylo politicky sebevražedné.

Sluší se předznamenat, že kurzarbeit je německého původu a znamená „krátkou práci“ neboli zkrácenou pracovní dobu (a k tomu nezkrácenou mzdu). O zavedení tohoto mechanismu je v Česku fakticky rozhodnuto, i když se návrh teprve připravuje. Příznivkyní je i ministryně financí Alena Schillerová, která podporuje to, že „firmy pracují, třeba nějakou část týdne, a nějakou část refunduje stát.“ Strážkyně státní kasy dala na srozuměnou, že požaduje co nejrychlejší schválení kurzarbeitu a pro přijetí se jasně vyslovuje i opoziční ODS... 

S konceptem „trvale“ dotovaných mezd soukromých zaměstnanců přišla ministryně Jana Maláčová s tím, že to má tlumit nárůst nezaměstnanosti. Smyslem prý je, aby firmy přečkaly krizi a nemusely propouštět. Zaměstnavatel při zavedení státního kurzarbeitu platí lidem mzdu jen za reálně odpracovanou dobu a stát pak zaměstnancům – z erárních zdrojů – dorovnává výdělek za zbývající čas, po který se ve firmě nepracovalo. Mluví se o tom, že by státem dotovaná mzda měla být zastropována na výši dvojnásobku průměrné mzdy. (Průměrná hrubá mzda v ČR je dnes 34 tisíc korun).

Cílem je tedy udržet zaměstnanost v soukromých firmách, z nichž některé bez této státní pomoci nepochybně budou uvažovat o propouštění. Zastavení ekonomiky a následné problémy firem zavinil primárně koronavirus. Do toho zasáhla vláda svými restrikcemi a regulacemi, s jejichž rozsahem a tvrdostí lze polemizovat. Na první pohled se kurzarbeit v dané situaci jeví jako logický a spravedlivý nástroj: ten, kdo firmám ublížil (vláda), se nyní snaží vzniklé ztráty nahradit. Ale když se řekne politicko-marketingové A, musí se říci i objektivně střízlivé B. Kurzarbeit musí zaměstnancům zaplatit daňoví poplatníci, tedy firmy, jejich zaměstnanci a podnikatelé. Nejvíce asi ti, kteří propluli virovou epidemií nepoškozeni, či dokonce posíleni. Nakonec však vládní útratu zaplatí úplně všichni.

Celé to připomíná situaci, kdy firmy a zachraňovaní podnikatelé jsou sami sobě bankou: půjčují si na svoji hypotetickou záchranu od sebe samých ze svých budoucích příjmů či zisků. S tím, že řídícími manažery této podivné operace jsou ministři a státní úředníci. Nelze zapomínat, ze kurzarbeit a podobně „spásné“ nástroje budou draze vykoupeny vládní rozpočtovou sekerou, která má jen za letošek dosáhnout rekordních 500 miliard korun, když je nad slunce jasné, že i v roce příštím bude deficit opět mamutí. Přínosy kurzarbeitu jsou přitom sporné. Ty firmy, které – snad i díky mzdovým dotacím – přežijí, si nakonec dotace zaplatí ze svého, ovšem za cenu legitimizace a dalšího zmohutnění moci státu nad soukromým sektorem. Podniky, které navzdory státnímu „mzdovému dopingu“ zkrachují, si kurzarbeitem jen prodlouží svoji agónii. 

Vláda, zastupující teoreticky všechny občany, přitom nemá povinnost pomáhat všem, jimž koronavirus ublížil. Jistě, musela se snažit otupit nejostřejší hrany, přitom se ale chopila „expanzivní“ příležitosti a v souladu se svými vrozenými instinkty využívá situaci k nebývalému posílení moci, v tomto případě moci přerozdělovací, přičemž kurzarbeit je toho dokonalým příkladem. 

Podle ministryně Maláčové je trvalý kurzarbeit levnější, než kdyby lidé přišli o práci a pobírali podporu v nezaměstnanosti. A je prý výhodnější i pro firmy, neboť jde o „cílenou podporu“. Jenže v intencích této logiky by se pak dalo dovodit, že by soukromé firmy a soukromé podnikání (se všemi existujícími riziky) měly být raději zrušeny a všichni občané by měli být státem placenými zaměstnanci. To by v jistém smyslu bylo „efektivní“ řešení: státní podpora by byla maximálně cílená. Problém je „jen“ v tom, kde na takový všeobjímající program vzít prostředky. Reálné peníze totiž nerostou na stromech, ale generují je soukromé firmy či podnikatelé na volném trhu. Jiný mechanismus reálné ekonomické hodnoty nevytváří.

Jediným tržně konzistentním a z hlediska férovosti hospodářské soutěže obhajitelným přístupem vlády by ve vzniklé koronavirové ekonomické krizi byly univerzální úlevy pro celé podnikání, počínaje snižováním daní a konče rušením svazujících regulací; to vše ruku v ruce s přechodem na úsporný režim korunovaný zmenšováním výdajů státu na sebe sama a rušením nespočtu úřadů potažmo zbytných agend. V praxi jsme však svědky opaku. Vládní mantrou se stávají dotace všeho druhu, ať to stojí, co to stojí. Tentokrát se jejich příjemcem – v rámci kurzarbeitu – mají stát zaměstnanci soukromých firem. Dotace tak vlastně sestupují o patro níž a mají dosáhnout na nesrovnatelně více příjemců než dosud, kdy byly určeny pouze firmám ze specifických odvětví nebo těm, které si dotace umějí vyběhat, vybojovat a úředně zadministrovat. 

Dotace budou kurzarbeitem definitivně znormalizovány. Stanou se nejběžnějším a nejmasovějším nástrojem vládní politiky. Socialismus, který byl na dotacích založen, se v rámci německého mechanismu vrací nikoliv oknem, ale i dveřmi a všemi děrami, které do zdeformované ekonomiky vyvrtal neviditelný nepřítel –  koronavirus. Zní téměř výhrůžně, že je kurzarbeit koncipován jako „trvalý“. Zaměstnanec má být zřejmě na výplatní pásce státu na věky věků, nebo alespoň rok či dva. Politici buď předpokládají, že koronakrize bude trvalá a bude trvat „věčně“, nebo že budou trvalé jejich socializující a expanzivní choutky. Z dnešního pohledu nelze spolehlivě rozsoudit, která z těchto dvou variant je ta horší.

SDÍLET