KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Kde jsou meze práva na informace? Máme nárok „ve veřejném zájmu“ nakukovat bližním do soukromí bez jejich souhlasu? Odpověď zní jasně: Nemáme. Sebevražda před vchodem úřadu, který nařizuje karanténní opatření, jež tvrdě zasahují do života mnoha lidí, přirozeně dráždí zvědavost. Lze to chápat, ale pokud rodina řekne „ne“, musíme její názor respektovat. Velí nám to jak ohleduplnost, tak Ústava.
Popravdě mi není úplně příjemné pouštět se do tohoto textu. A ne, nevede mě k jeho napsání smršť konspirací, které po tragédii zaplavily internet (nebudu je ani citovat, abych trollům nedělal reklamu). Spíše naopak, reaguji na požadavky, aby policie „prolomila mlčení“, utnula tak spekulace a naplnila „právo veřejnosti na informace“. Uznávám, že může mít jistý význam vědět, zda a případně jak ona smutná událost třeba souvisí s politickými kroky vlády, která fatálně selhává v boji s epidemií. Ale úcta k pozůstalým je důležitější.
Svoboda jedince stojí nad kolektivními nároky, v tom snad komunismus dal všem za vyučenou. Každý z nás musí mít svobodu říci: právo veřejnosti na informace končí u mého prahu. Listina základních práv a svobod v čl. 7 říká jasně: „Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.“
Když jde o trestný čin, je u nás (na rozdíl třeba od Švédska), možné narušit osobnostní práva pachatele, ne však oběti či jejích blízkých. Takže když policie oznámí, že rodina si zveřejňování informací nepřeje, musejí zvědavci volky nevolky čekat, zda pozůstalí nezmění názor a ne se domáhat jakéhosi domnělého oprávnění „vědět, o co jde“. Žádné totiž nemají. Na rozdíl od ochrany soukromí, která je nepodmíněná a takřka absolutní, lze se práva na informace dovolávat jen tehdy, pokud se tím nezasáhne do práv a svobod druhých.
Je smutné sledovat lidi, kteří v touze po tom, aby získali munici pro svůj politický názor, v horším případě podpořili jakési konspirační aspirace, či prostě jen ze zvědavosti odmítají respektovat elementární právo rodiny na klid. Takové chování svědčí o necitlivosti vůči bližním i o neznalosti občanských svobod.
