Milan Kundera a ti druzí: České osudy (nejen) jedné generace

Martin Kovář

03. 07. 2020 • 20:00

KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Kniha Jana Nováka, který byl českým čtenářům až doposud znám především díky rozsáhlé biografii bratrů Mašínových s názvem „Zatím dobrý“ (2004), s jednoduchým, zato všeříkajícím názvem „Kundera. Český život a doba“ vyvolala v posledních týdnech nejen v literárních kruzích značný rozruch. Novák totiž na bezmála devíti stech stranách vylíčil Kunderův osobní život a jeho dílo (do odchodu do Francie v roce 1975) spíše kriticky než s obdivem, zejména pokud jde o jeho „komunistické období“, včetně udavačské aféry, s níž přišel před lety týdeník Respekt. Recenze stíhala recenzi, jejichž autoři do nich, ač sami vytýkali Novákovi, že „si vzal z Kundery jenom to špatné“, nezřídka promítali své politické přesvědčení, respektive svůj světonázor. Největší prospěch z celého toho humbuku mají, jak už to bývá, nakladatelé biografie, která se přirozeně prodává tím lépe, čím více se o ní – vlastně jakkoli – píše.

Tento článek proto nechce být dalším pojednáním o knize, která má bez ohledu na to, jak Novák ke Kunderovi přistoupil, už teď zajištěné své „malé místo v dějinách české literatury“. Mimochodem, kdo čekal, že autor „heroického životopisu“ Mašínů a spoluautor životopisu režiséra Miloše Formana („Co já vím“; 1994) bude pohlížet na Milana Kunderu a jeho dílo, v nemalé míře svázané s komunistickým režimem, s „nezaujatou laskavostí“ či dokonce se vstřícností, byl neobyčejně naivní. Jan Novák vidí, tak jako každý z nás, svět svýma očima a jeho pohled je v řadě ohledů dramaticky odlišný, než jakým na něj velkou část života hleděl Kundera, což je na knize jaksepatří znát.

Kunderův osud je, nicméně, příznačný pro nejen jednu, nýbrž hned pro několik generací, žijících ve dvacátém století v naší zemi. Jen si to shrňme: Kundera (ročník 1929), poznamenán druhou světovou válkou a temnými léty protektorátu, propadl po květnu 1945 vábení komunistické strany a vzhledem ke své horlivosti i ke svému literárnímu talentu se stal brzy jedním z „mladých pěvců“ raného československého komunismu se všemi hrůzami, které především ke Gottwaldově vládě (1948–1953) patřily. Nebyl zdaleka jediný, dokonce ani mezi budoucími literárními a společenskými prominenty. Například jeho generační druh Pavel Kohout (ročník 1928) si prošel velmi podobným vývojem; mezi členy komunistické strany ostatně patřili i Ludvík Vaculík (ročník 1926), Jan Procházka (ročník 1929), Dominik Tatarka (ročník 1913), abych nezapomněl na Slováky, a mnozí další.

Všichni spisovatelé, aby bylo jasno, si ale zdánlivě povinným „bujarým, budovatelským komunistickým mládím“, neprošli. Zatímco raná tvorba Milana Kundery (viz například rozsáhlá poema „Poslední máj“; mimochodem, právě ona údajně přivedla Jana Nováka k touze napsat kunderovskou monografii) a Pavla Kohouta (prakticky celé jeho rané dílo) je dokonalým příkladem mladistvého zblbnutí par excellence, jiní literáti, například Jan Zahradníček, trpěli v bolševických kriminálech a náchodský rodák Josef Škvorecký (ročník 1924) napsal, v pouhých čtyřiadvaceti letech, „Zbabělce“, dost možná nejlepší román celé české, respektive československé poválečné literatury, a o pouhý rok později dokončil bez nadsázky geniální „Konec nylonového věku“. Škvoreckého celoživotní přítel, spisovatel a překladatel Jan Zábrana (ročník 1931), jehož rodiče skončili coby nepřátelé strany ve vězení, psal v té době pro změnu syrové verše, povídky a hlavně rozsáhlé deníkové záznamy, brutálně nemilosrdné svědectví o komunistickém režimu v časech „lidových demokracií“, jež se po vydání v roce 1992 staly literární událostí roku.

6420486:article:true:true:true

Životní osudy (nejen) generace, o níž píšu, Kunderovy generace, byly přirozeně složité, spletité a nezřídka dramatické. Když jsem před mnoha lety přednášel v Praze pro americké studenty, zeptal se mě po skončení kurzu jeden z nich, kluk s českými kořeny a snad i proto s velkým zájmem o dějiny naší země ve dvacátém století, co by si na toto téma měl přečíst. Řekl jsem mu tehdy, s jistou ironií, ale trochu i vážně, ať si přečte už zmíněné Škvoreckého „Zbabělce“ (poprvé vyšli až v roce 1958 a i tak jejich vydání vyvolalo doslova „bouři“), „Mirákl“ (1972) a „Příběh inženýra lidských duší“ (1977) a že už v zásadě nebude muset číst nic jiného. Právě poslední z velkých románů o osudech autorova alter ega Dannyho Smiřického koneckonců má, pokud jde o moderní české dějiny, vynikající a takřka o všem podstatném vypovídající podtitul: „Entrtejnment na stará témata o životě, ženách, osudu, snění, dělnické třídě, fízlech, lásce a smrti“…

Když se u mě v pracovně americký student, o kterém byla před chviličkou řeč, po několika měsících, během nichž jsem, po pravdě řečeno, zapomněl, že vůbec existuje, objevil znovu, měl v očích cosi, co dokážu jen obtížně popsat. „Přišel jsem poděkovat,“ řekl. „Přesně to, co jste mi doporučil, jsem potřeboval; skvělý autor; musím se naučit pořádně česky, protože spousta věcí od něj anglicky nevyšla…“ Zůstal jsem stát v němém úžasu. Kluk z americké Pensylvánie, už na první pohled úspěšný polykač piv i lamač dívčích srdcí, propadl kouzlu díla Josefa Škvoreckého natolik, že se chtěl „naučit pořádně česky“. Kromě toho, jak se mi alespoň zdálo, díky své empatii pochopil, že život hned několika generací v naší zemi nebyl snadný. Že tlaky, jimž museli „obyčejní lidé“ několik desetiletí čelit, byly vpravdě obrovské, že komunistická strana a Státní bezpečnost měly nad jejich životy prakticky neomezenou moc, že vzepřít se vládnoucím soudruhům vyžadovalo velký kus odvahy a že podlehnout tlaku, který na jednotlivce vyvíjeli, více či méně, bylo mnohem snazší než se dnes, v relativně, opakuji, relativně bezpečných časech přelomu desátých a dvacátých let jednadvacátého století zdá.

Veřejně známé osobnosti a svého druhu společenští prominenti, ke kterým Milan Kundera, Pavel Kohout a spol. patřili, to měli snazší jenom na první, povrchní pohled. Právě oni se totiž v mládí nezřídka stali, mnohem častěji než ti „obyčejní“, jak jsem už uvedl, členy komunistické strany, právě oni se s ní, opět nezřídka, v „časech prozření“ bolestně rozcházeli, právě oni museli při přechodu na „druhou stranu“ nejednou odolávat nejen lákavým svodům moci, ale i, často současně, výhrůžkám Státní bezpečnosti, právě oni museli, většinou před zraky „dychtivé veřejnosti“, volit mezi dobrem a zlem. Život těchto lidí byl všechno jiné než pohodlný a snadný a jejich „osudové volby“ jim nikdo příčetný nemůže závidět.

Dnes se zdá všechno, ohlížíme-li se za naší minulostí, tak jasné. Černá byla černá a bílá byla bílá, dobro bylo dobro a zlo bylo zlo. Jenže, právě na příkladech téhle generace vidíme, jak, omlouvám se za to slovo, naivní takový pohled je. Nemalá část těch, kteří se ještě před okupací naší země armádami Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a zejména po ní statečně postavili moskevským pohůnkům, kteří si (se sovětskými posádkami v zádech) byli naprosto jistí svou mocí, za sebou měli, jak to jen říci, přinejmenším „rozporuplnou“ minulost. Někteří z nich se ale přesto (či právě proto?) v sedmdesátých a osmdesátých letech chovali neobyčejně statečně a skončili v kriminálech, v nichž víc než dosyta odpykali hříchy svého mládí, někteří odešli do emigrace, ať už z vlastního rozhodnutí, nebo k ní byli donuceni, další se snažili ukrýt do „šedé zóny“, někteří tlaku estébáckých zrůd podlehli a – více či méně – s nimi spolupracovali, aby za to, po listopadu (1989) často tvrdě zaplatili, byť jiným způsobem než ti, kteří kdysi spolupráci, „tu proklatou smlouvu s ďáblem“ odmítli.

Když je člověk mladý, věci se jeví často jednoduché a pravda bývá jednoznačná. S přibývajícím věkem a s životními zkušenostmi se ale začíná všechno ošklivě komplikovat. Tím ani v náznaku nechci říct, že hluboce neopovrhuji všemi stalinistickými a normalizačními komunistickými kádry a jednoznačnými estébáckými fízly, těmi, kteří byli pro vlastní prospěch ochotni udávat své spoluobčany, sousedy, pronásledovat je, týrat a mučit, jak to bylo běžné v padesátých a zčásti i v sedmdesátých a osmdesátých letech, to ani náhodou. Takových ale byla v naší malé zemi výrazná menšina. Většina lidí, včetně umělecky, společensky i politicky exponovaných Milanů Kunderů, Pavlů Kohoutů a dalších, o nichž je tento text především, „dělala“, jak mi kdysi, poněkud zjednodušeně, po svém, ale v zásadě pravdivě, řekl můj dědeček, „co mohla, aby v té zkurvené době nějak přežila“, přičemž se logicky dopustila, řečeno, tentokrát s mým milovaným Woodym Allenem, četných „zločinů a poklesků“, na které později nebyla ani trochu pyšná a musela s nimi nějak srovnat, každý po svém.

Milan Kundera, o němž Jan Novák napsal přísnou a také, s ohledem na „normální“ čtenáře, až příliš rozsáhlou monografii (která je po několika stech stranách skoro k neučtení), byl jedním z nich. Budete-li jeho příběh číst, mějte, prosím, na paměti to, co v názvu knihy následuje za Kunderovým, jménem: „Český život a doba“. A také kontext, dobový i mezinárodně politický, poválečné Československo se totiž nenacházelo v pomyslném vzduchoprázdnu, ale ve střední či ve středovýchodní (jak chcete) Evropě, vystavené ve dvacátém století „dějinným zkouškám“ jako málokterý jiný region starého kontinentu. Jen tehdy budou Kunderovo jednání a Kunderova umělecká tvorba pochopitelné, stejně jako jeho prohřešky i prohřešky mnoha příslušníků jeho generace.

SDÍLET