Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Místo politiků nastoupí umělá inteligence hlasující podle programu. Knihovna Ondřeje Féra

Místo politiků nastoupí umělá inteligence hlasující podle programu. Knihovna Ondřeje Féra

Prezident Miloš Zeman minulý týden zaznamenal existenci onlinových médií a pohovořil o tom, že by internetové diskuze mohly úplně nahradit tištěná média. V tom se hlava státu shoduje s mediálními teoretiky, kteří tuto otázku řešili zhruba před dvaceti lety. Nyní je na pořadu dne zajímavý nápad: Co kdyby byli politici nahrazeni umělou inteligencí?

Docela klidně by se ale mohlo stát třeba toto: Voliči vyplní test, který odhalí jejich shodu s různými kandidáty. Tato data vyhodnotí strojová inteligence, která provede volbu na základě racionálních dat, bez emocí a bez populismu.

Dvojice akademiků, Frank Mols a Jonathan Roberts , se touto otázkou začala se vší vážností zabývat, když se seznámili s výsledky průzkumu veřejného mínění, podle kterých důvěra lidí v politiky klesá tak dlouho a tak pravidelně, že už se nejedná o nějaký krátkodobý výstřelek, ale o společenskou tendenci. Ve Velké Británii jsou politici méně důvěryhodní než realitní makléři. Co se Česka týče, nebudeme politikům připomínat, že jimi jejich voliči v podstatě opovrhují. To je koneckonců jejich svaté právo, zejména poté, co si je sami zvolili. Roku 2018 podle průzkumu, který v osmém čísle zveřejnil Respekt, nejdůvěryhodnějším politikem byl Andrej Babiš, jemuž věřilo 37 procent lidí a nevěřilo 56 procent. Roku 2002 byl nejdůvěryhodnějším politikem Stanislav Gross, jemuž důvěřovalo dnes nepředstavitelných 72 procent lidí. Mimochodem nejnedůvěryhodnějšími politiky byli ve stejné době Václav Klaus (důvěra 31 procent lidí) a Miloš Zeman (27 procent lidí).

Je zajímavé, že se oba nejméně důvěryhodní pánové vystřídali v prezidentském úřadě. Klause tam za nezapomenutelných okolností zvolili sami zákonodárci. Ti pak v alibistickém a populistickém gestu úplně zmrzačili ústavnost a implementovali přímou volbu hlavy státu.

Položme si otázku, zda pokud by v prezidentské (nebo jakékoliv jiné) volbě nefigurovaly emoce, byly by výsledky stejné nebo aspoň podobné. Pánové Mols a Roberts se domnívají, že nikoliv. Politická volba je totiž ze své podstaty vždy vysoce emocionální záležitostí. Pravidelně se stává, že vítězem voleb je ten politik, který s emocemi dokáže nejlépe pracovat. Lídry se potom stávají lidé, kteří jsou spíše herci než politici.

„Divadelní podstata politiky je její zkázou,“ tvrdí Mols a Roberts. Argumentují, že neschopnost poslední generace „konzervativních“ politiků není schopná zastavit nástup přehrávajících populistických demagogů. Výsledkem je paralyzovaná politika, v níž voliči nechtějí a nemohou důvěřovat. „Najednou je zřejmé, že seriál Jistě, pane ministře nebo modernější House of Cards jsou více než čímkoliv jiným reálným obrazem politiky ve vši její ubohosti, které se můžeme smát, ale která je nanejvýše odpudivá.“

Kdyby na to přišlo a pokud lidstvo ke spokojenosti potřebovalo pohled na zaplněné sněmovní lavice, určitě by bylo možné posadit do nich roboty. Není to ale nutné, jak píše Boer Deng ve svých článcích pro časopis Nature. Představa politiky založené na idejích a strojové inteligenci je daleko prozaičtější.

AI politika by mohla vypadat například takto: Politické strany by fungovaly jako myšlenkové trusty. Jejich hlavním úkolem by bylo vypracovávat programová prohlášení založená na společně sdílených idejích. Tato prohlášení by ve volbách strany předkládaly lidem, ale nekandidovali by žádní lidé. V den voleb by si voliči udělali preferenční test, ve kterém by odpovídali na otázky, jež by přesně určily jejich preferenci. Strojová inteligence by stranám rozdělila hlasy, volby by trvaly pár hodin a při sčítání hlasů by nemohlo docházet k fikslování, které je naprosto běžné.

Už druhý den po volbách bychom věděli, jak volby dopadly a jaké koalice je možné složit. Strojová inteligence by vybrala tu nejpřirozenější a nejefektivnější; vláda by se skládala podle programového průniku, nikoliv podle toho, co kdo na koho ví a kdo se potřebuje nakrmit ze kterého koryta. Strany by samozřejmě měly svoje ministry a ministryně. Jejich úloha by ale byla ryze dekorativní. Tito dobří mužové a ženy by byly viditelnými tvářemi politiky, kterou by podle programových propozic dělala umělá inteligence.

Umělá inteligence by také psala zákony. Zákonodárná činnost je jednou z nejvznešenějších úloh lidstva; od časů římského zákonodárství to ale s justicí jde od devíti k pěti. Nedávný průzkum mezi podnikateli v Česku zjistil, že největší hrozbou pro jejich podnikání jsou neustálé změny zákonů. Umělá inteligence by při psaní zákonů nechybovala. Koneckonců Rory Cellan – Jones pro BBC dlouhodobě popisuje, že „robotičtí,“ právníci jsou efektivnější a úspěšnější než ti skuteční.

Myšlenka na nahrazení politiků umělou inteligencí na první pohled vypadá ztřeštěně a zlomyslně. Není ale v zásadě ničím novým. Stará impéria, zejména Egypt a antický Řím, si vedla nejlépe, když je podle panovnických propozic řídili otroci nebo propuštěnci. Tedy de facto roboti – protože otrok byl považován za „mluvící věc.“

Zejména z římské historie víme, že díky propuštěncům jako byl Narcissos, byla vláda císaře Claudia (41 – 54) byla mimořádně úspěšná, přestože sám Claudius se v žádném případě netěšil pevnému zdraví, špatně chodil, kývala se mu hlava a limitovalo ho nadměrné holdování alkoholu. Nebýt přesných technologů moci, Claudius by se na trůnu nikdy tak dlouho neudržel. Samozřejmě nelze položit rovnítko mezi časy Claudia anebo velkých Ptolemaiovců a svět, ve kterém by politickou agendu místo lidí vykonávala umělá inteligence. Je ale zajímavé zamyslet se, jestli politika v dnešním světě nějaký velký zlom skutečně nepotřebuje.

Pokud by se každodenním chodem státu zabývala nechybující strojová inteligence, třeba by lidem se zájmem o veřejné věci zbývalo víc času na přemýšlení o tom, co bylo u kolébky demokracie a jaksi se to vytratilo: o idejích. To je totiž to jediné, co umělá inteligence místo člověka nemůže udělat.

Co si přečíst

Isaac Asimov – Já, robot

Robert Graves – Já, Claudius / Claudius bůh

Tim Dunlop – Why The Future Is Workless

 

 

Kouká jako vyvoraná myš, nebo hledí jak žaba z kyšky? Mapy ukazují, jak se napříč ČR liší používání slov

Některá slova patří do nářečí nebo jsou pevně spojená s určitým regionem, třeba šufánek (naběračka) či zapackovat (klopýtnout). Co ale třeba slova jako koukat se, dívat se a hledět – máte pocit, že je jen tak volně zaměňujeme nebo volíme třeba podle formálnosti situace? Ve skutečnosti byla nebo jsou všechna tato slova regionálně vázaná.

Neznamená to sice, že by se v určité oblasti používalo výhradně jen jedno z nich, ale jsou oblasti, ve kterých je znatelná tendence volit některé z nich častěji.

U trojice slov koukat, dívat, hledět je současná situace podobná té původní nářeční. V Čechách i na Moravě se díváme, ale v Čechách se navíc často i koukáme. Na střední a východní Moravě a v části Slezska navíc i hledíme. Rozdíly se zachovávají i v ustálených spojeních kouká jako vyvoraná myš nebo hledí jak žaba z kyšky.

 

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají

Kde lidé spíše hledí a kde spíše koukají • Foto https://syd.korpus.cz/

Link

Co děláme, když nás tlačí čas? V severní polovině Čech a také v části Moravy se pospíchá, kdežto v jihozápadní části Čech se častěji chvátá. Na východě Čech se spěchá, což dříve plynule přecházelo ve středomoravské spíchá, které ale dnes slyšíme už jen výjimečně.

V Českém jazykovém atlasu najdeme zaznamenané i další zeměpisné rozdíly u běžně užívaných slov, které však už v dnešní mluvě nejsou tak patrné. Zatímco v severovýchodní polovině Čech a na severní a severozápadní Moravě se říkalo, že je člověk bojácný, v jihozápadní polovině Čech a na jihozápadní a střední Moravě se používalo spíš označení bázlivý.

 

Je bojácný, nebo bázlivý?

Je bojácný, nebo bázlivý? • Foto Český jazykový atlas, Ústav pro jazyk český AV ČR 2012, http://cja.ujc.cas.cz

Link

Člověku bez pokrývky hlavy se říkalo v severovýchodní polovině Čech vlasatý, v jihozápadní prostovlasý. Když se někomu nechtělo pracovat, byl na většině území Čech prostě líný, ale na jižním okraji lenivý a na Moravě lenošný nebo dokonce shnilý (což se používá dodneška).

Porovnání dalších dvojic slov najdete v aplikaci SyD Českého národního korpusu

Další mapy, které ukazují, jak odlišnou mají lidé tendenci používat obecně známá slova naleznete na webu Reflex.cz. 

 

Komunální volby 2018 se blíží. Aktuální informace i zpravodajství o sestavování politických koalic naleznete zde>>>

Blíží se senátní volby. Aktuální informace a zpravodajství naleznete zde>>>

-1