KOMENTÁŘ MIROSLAVA BÁRTY | Čtrnáctého prosince 2011 Poslanecká sněmovna schválila ústavní zákon o přímé volbě prezidenta. Tím se zcela záměrně rozhodla udělat z této tak zásadní volby pro naši zemi v mnoha ohledech nehezký a temný spektákl ve vleku lobbistů, korporací, dezinformací sociálních sítí a bezbřehého a nezodpovědného populismu, cílící na ty nejméně přitažlivé stránky lidské povahy. Jeho cílem přitom je vybrat člověka – osobnost, která bude lidi motivovat a inspirovat, bude jim příkladem, bude přicházet s vizemi a lidé jí budou věřit. Již zmíněný zákon se postaral o to, že povaha procesu a definice cíle jsou, myslím, v nepřekonatelném rozporu.
Není pochyby, že se svět dostává v mnoha ohledech do okamžiku zlomu, kdy bude více než dříve potřebovat skutečné osobnosti a leadership. A naše země není a nebude výjimkou. Spíše naopak. Co ale osobnost a leadership vlastně znamená? Víme, koho v nastávající – tak zásadní – prezidentské volbě hledáme?
Ano, valná část politologů, novinářů, lobbistů a všelijakých šíbrů tuto volbu relativizuje a někdy i zlehčuje, poukazujíc na Ústavou dané vesměs symbolické povinnosti prezidenta. Ale přesto, nebo právě proto, dějiny nejsou spolehlivě mimo jiné ničím jiným než ukázkou toho, jak jsou symbolické aspekty společnosti naprosto zásadní pro její přežití, překonávání krizí, soudržnost a další rozvoj.
Lidské dějiny se příklady pozitivních lídrů jen hemží. Jen pár příkladů za všechny – Solón a Perikles ze starověkých Athén, Alexandr Makedonský, Thomas Jefferson, Winston Churchill, Martin Luther King, John Fitzgerald Kennedy, Margaret Thatcherová nebo Steve Jobs (jmenuji jen ty zesnulé).
Lídři nás – na rozdíl od tzv. vůdců – inspirují a pozitivně motivují. Následujeme je kvůli tomu, že chceme, a ne proto, že musíme, jejich postoje jsou konzistentní, jejich myšlenky nás inspirují, kvůli nim se chceme měnit a dělat svět lepší. Ne kvůli svému prospěchu, ale protože v to věříme a vidíme v tom smysl.