KOMENTÁŘ MICHALA PŮRA | Pracovní povinnosti mě tento týden zavály mimo jiné do asistenčního centra pro ukrajinské uprchlíky v pražských Vysočanech. Tamní personál, který tvoří hasiči, policisté a dobrovolníci, si zaslouží neskonalý obdiv. Možná si řeknete, že je to holt jejich práce, ale často zapomínáme, že poslední dva roky strávili permanentním nasazením během pandemie, nyní stráví další rok při řešení uprchlické krize. Pracují sedm dní v týdnu a hromadu hodin navíc. Trochu na mě z jejich slov padala deprese a slíbil jsem jim, že udělám maximum pro to, aby se o některých věcech začalo mluvit. Byť to nemusí být příjemné.
Krize nezmizela
S tím, jak se téma války na Ukrajině z veřejného prostoru stahuje, mizí v lidech nutkání pomáhat. Uprchlická krize nicméně nezmizela! Ve chvíli naší návštěvy uprchlické centrum odbavovalo zhruba 1000 lidí denně, ve špičce to byly dokonce téměř čtyři tisícovky. Celé toto úsilí nese na svých bedrech nemnoho lidí.
Nezapomínejme, že jedna věc je fyzická zátěž, druhá věc je zátěž psychická. Představte si, kolik musí personál vyslechnout skutečně děsivých příběhů, v nichž často figurují děti. Podepisuje se to na nich a v soukromém rozhovoru připouští, že nejeden z nich musel vyhledat pomoc psychologa. Už jen samotný pohled do čekárny asistenčního centra není jednoduchý. Je naprosto obdivuhodné, jak to funguje a je obdivuhodné, že se uprchlíky stále daří celkem důstojně ubytovat. Dobrovolníci jsou ale nadále potřeba – od tlumočníků po řidiče. Zkrátka se hodí každá volná ruka.
Představy versus praxe
Postarat se o uprchlíky v praxi nepochybně nenaplňuje romantické představy o tom, jak pomoc lidem vypadá. Problémů existuje celá řada: ne vždy jsou všichni spokojeni s ubytováním, mnozí se vrací do Prahy, přestože pro ně bylo zajištěno ubytování někde jinde a podobně. Je to takové množství problémů, že je velmi obtížné pochopit, jak může celý proces navenek probíhat hladce. Existuje nicméně jeden problém, který vypovídá trochu o nás samotných a ukazuje, že ne všechna pomoc je zalita sluncem. Před asistenčním centrem se nachází několik velkých stanů, v nichž bydlí romští uprchlíci. Nikdo je nechce, často jsou to velké rodiny, mnozí z nich neumí číst ani psát, a tak nezbývá, než je ubytovat v provizorních podmínkách. Oni si nestěžují, jsou zvyklí na ještě těžší podmínky.
Několik stovek ukrajinských Romů už se ubytovat podařilo, ale další ne. Nelze jednoduše říct, že Češi jsou rasisti, problémy leží i jinde. V Česku je celá řada neziskových organizací, které se podobnými případy zabývají, ale nejsou schopné se dohodnout, kdo se nyní těmto lidem bude věnovat. Jde často o rodiny s tolika členy, že se jen tak někam nevejdou. Přesto máte při tom pohledu svíravý pocit, že takto by to být nemělo. Že navzdory všem problémům je tento úkol sice úkol těžký, ale řešitelný. Avšak nikoliv pro personál centra, který má plné ruce práce s nekončící řadou dalších uprchlíků.
Chybí zdánlivé drobnosti
O materiální pomoci se dá říct v podstatě to stejné co o dobrovolnících. Některé věci zkrátka chybí. A to nejenom pro samotné uprchlíky, ale i pro hasiče, policisty a dobrovolníky. Vzepětí mírně opadá a finanční dary nelze vždy snadno využít. Chybí banality typu káva pro místní personál, chybí přikrývky a polštáře, skládací lehátka a podobně.
Určitě si všichni pamatujeme vzepětí, které Česko zažilo během pandemie, kdy lidé pomáhali doktorům a sestřičkám přežít úmorné nasazení. Hasiči, policisté a dobrovolníci tuto situaci nadále zažívají, jen u toho nejsou vidět. Oni sami si o pomoc neřeknou, ale máloco je potěší tak, jako znamení, že víme, že tam jsou, že si jejich práce vážíme a že i jim dokážeme alespoň částečně pomoct. Pokud chcete, najděte si nejbližší asistenční centrum a ukažte místnímu personálu, že o nich víte. Potěšíte je.
