KOMENTÁŘ VRATISLAVA DOSTÁLA | Přestože je ošemetné pouštět se do srovnávání jednotlivých prezidentských voleb, přece jenom se každá z nich konala v jiném kontextu, měla svá specifika a podléhala dobové politické dynamice, není od věci si připomenout, jak touto dobou před pěti nebo deseti lety vypadaly preference jednotlivých kandidátů.
Nejdřív k okolnostem první a druhé přímé prezidentské volby. Před tou první v roce 2013 využil Miloš Zeman po mnohaletém odpočinku na Vysočině počínající krize české tradiční politiky, u moci navíc byla krajně neoblíbená vláda Petra Nečase. Zemanovi se podařilo většině národa vsugerovat, že za tuto krizi nenese svůj díl odpovědnosti, a dokonce se pasoval do role toho, kdo ji dokáže vyléčit. Anebo k této léčbě aspoň pozitivně přispět. Jak bláhová to byla představa, ví dnes snad už každý. Přesto se mu o pět let později podařilo mandát na Hradě obhájit.
Tady je zase potřeba zdůraznit, že už samotná obhajoba je ve vztahu k ostatním kandidátům výhoda, která se ne vždy doceňuje. Zeman dva roky před druhou přímou volbou prezidenta systematicky objížděl české země, neexistuje snad vesnice, kde by tehdy aspoň na chvíli nebyl, což pro něj byl efektivní a hlavně bezkonkurenční způsob, jak za státní peníze docílit svého znovuzvolení. „Dobrý den, počty jsou jednoduché: 4 x 13,“ napsal mi tehdy jeho mluvčí Jiří Ovčáček, když jsem se ho tázal, kolikrát že Zeman navštívil od začátku svého prvního mandátu každý z krajů.
Jinak řečeno: v každém kraji byl před druhou prezidentskou volbou čtyřikrát. Klíčem Zemanovy obhajoby mandátu bylo ale také spojenectví s Andrejem Babišem, jehož efektem mimo jiné bylo, že nejsilnější politická strana do přímé volby prezidenta v roce 2018 nikoho nenominovala. Tím byl položen základ k tomu, aby za sebou Zeman spojil voliče hnutí ANO, velké části ČSSD, Tomia Okamury a komunistů. Před druhým kolem navíc v televizních debatách propadl nevýrazný Jiří Drahoš, a aby toho nebylo málo, Zemanovi se podařilo oslovit a mobilizovat část nevoličů.
