Nejstatečnější zbabělec v zemi zbabělců: Kdyby Havel neměl svědomí a Olgu, komunisti by vládli dál

Jan Januš

21. 07. 2020 • 06:30
Na ty vaše provokace není nikdo zvědavý, reaguje osazenstvo vlaku na populárního, ale v té době zakázaného herce Pavla Landovského, když chce nahlas přečíst prohlášení Charty 77. Václav Havel se za něj tak trochu stydí, daleko víc ho ale zklame naděje Pražského jara Alexander Dubček, jenž ho ani nepřijme. Československo 70. let je zkrátka plné zbabělců a příští prezident se ke statečnosti musí taky nutit, v „malých“ věcech jí rozhodně neoplývá. Alespoň v novém filmu Slávka Horáka Havel, který má dnes večer slavnostní premiéru.

Havlova hvězda rychle stoupá a úspěšného dramatika zajímají kromě divadla hlavně slečny. Pak ale přichází sovětská okupace, nastupuje normalizace a tvrdé zákazy. Havel chce psát, v nových poměrech to ale není možné tak, jak by chtěl. Nezbývá mu proto nic jiného, než „přikulovat“ v pivovaru a režimu se vysmívat v soukromých inscenacích na Hrádečku. Sice chce, aby mu v práci chlapi taky říkali „vole“, necítí se ale být jedním z nich a záhy se jim tak nějak vysměje, když dává k dobru, za co na večírku s dalšími intelektuály utratil svou celou dělnickou výplatu. Havel totiž má peníze a kdyby nešel proti komunistům, nic moc by mu nemuselo chybět. Svědomí mu to ale nedovolí, a to ani když trpí ve vězení a dokonce tam málem umře. Kdyby snad sám polevil, neustoupí kvůli své Olze. 

A tak Havel postupně dělá revoluci. Otázkou ale je, pro koho vlastně – na jeho straně je málokdo, umělci hojně podepisují Antichartu a do emigrace nakonec odchází i jeho věrní druzi, Pavel Landovský a Pavel Kohout. I Havel dostane možnost vydat se do Ameriky, ale nepodlehne. I když je v malých a zejména soukromých záležitostech poměrně zbabělý, v těch velkých neuhne. Ani on by přitom s tou vlastní zbabělostí bojovat nemusel, ani on by se nemusel ze soukromé osoby stát veřejnou. Ale kdyby Havel neměl svědomí, které ho trápilo neustálými výčitkami, a Olgu, Československo by se nikdy nevybabralo z represí komunistického režimu a jeho šedi. Alespoň v příběhu režiséra a scénáristy Slávka Horáka, který má podle Forbesu s Havlem jasné oscarové ambice, v tuto chvíli ale svým filmem nastoupil zejména do debaty o prostředí disentu, jeho hlavních aktérů a Československu 60. až 80. let. Tedy do vod, které během letošního, jinak klidného, léta už rozčeřili zejména spisovatel Jan Novák a historik Michal Pullmann.

Ten první totiž staví v aktuálně hojně probírané knize Kundera s podtitulem „Český život a doba“ několikrát do hodnotového střetu právě pozdějšího prezidenta a nejznámějšího současného česko-francouzského spisovatele. Havel sází u Nováka na ideály a nechce dělat kompromisy, zaprodat se moci a ani si s ní pohrávat, kdežto Kundera je alespoň v jeho analýze po většinu času oportunistou, jemuž jde pod heslem „účel světí prostředky“ zejména o vlastní prospěch. Životopis tím rozdráždil zejména množství často levicových novinářů a intelektuálů.

Podobné vidění Havla ale nabízí rovněž Slávek Horák. Milana Kunderu sice ve filmu nemá, ve snímku ale vidíme množství jiných „kunderů“. Naprosté většině lidí, které Horák zobrazuje, nejde o nic jiného, než aby se měli dobře a komunisti jim dali pokoj. Horák se na ně dívá ale poměrně milostivě, právě na Havlovi a jeho osudu ukazuje, jak bylo těžké se proti represivnímu režimu postavit a co všechno to znamenalo. Samozřejmě i u něj existují výjimky, třeba Ivan Martin Jirous zvaný Magor, který jde proti komunistům bez ohledu na cokoliv dalšího.

Takováto interpretace československé společnosti jistě vyvolá u mnoha lidí nevoli. Pokud půjdeme ještě dál, najdeme tu rovněž paralely s nyní rovněž široce rozebíraným výkladem děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michala Pullmanna, jak jej nabídl v kontroverzním rozhovoru pro Týdeník Echo: „Dnešní představa nám říká, že lidé mají právo cestovat. Já to samozřejmě považuji za výraznou hodnotu, ale nikdy bych se neopovážil to aplikovat mechanicky na minulost a očekávat, že to lidi nahlíželi stejně jako já teď. Disent měl stejnou představu o svobodě cestování jako my. Ale takových lidí bylo málo.“ Na jiném místě Pullmann říká: „Může vám to znít kacířsky, ale určitá část obyvatelstva tehdy vnímala výkony socialistického státu jako civilizační posun. Po roce 1969 klesl význam hlavní tanků a rostl význam sociálního, kulturního kapitálu, s nímž člověk hraje ve společnosti od chvíle, kdy se společnost nějak stabilizuje.“

Horákův film se tak hluboko nepouští, přesto ale i on tyto otázky otevírá, respektive může k nim poučenějšího či přemýšlivějšího diváka vybudit. A i on bude kontroverzní, jinak ale než Novákova kniha o Kunderovi – milovníky Havla utvrdí v jejich vidění svého legendárního hrdiny, stejně tak ale rovněž jeho odpůrce přesvědčí o tom, že Havel byl hlavně synek z lepší rodiny. 

Film Havel je navíc mainstreamovým titulem, přístupným širokým skupinám diváků, nejde o žádnou přehnanou „intektuálštinu“. O to je cennější, protože k debatě o československé novodobé historii může alespoň v základních rysech přivést prakticky každého. 

SDÍLET