KOMENTÁŘ ERIKA SIEGLA | Informace, že Izrael a Spojené arabské emiráty navázaly diplomatické vztahy, zaplnila minulý týden titulní strany světových médií. Nebyla úplně překvapivá, přesto ale šlo v kontextu izraelsko-arabských vztahů o historickou událost a veskrze dobrou zprávou. Navzdory desetiletím neveřejné a pragmatické spolupráce mezi oběma zeměmi k tomu totiž vůbec nemuselo dojít právě nyní.
Emiráty jsou teprve třetí arabská země po Egyptu (1979) a Jordánsku (1994), s níž Izrael oficiálně navazuje diplomatické vztahy a nikdy spolu nebyly ve válečném stavu. Podle náznaků mohou následovat další malé země v Zálivu jako Bahrajn a Omán, který tento krok pozitivně komentoval.
Emiráty a Izrael jsou dvěma nejvíce otevřenými ekonomikami Blízkého východu (respektive Středního východu) s úzkou obchodní, technologickou a v zákulisí i diplomaticko-zpravodajskou spoluprací. V praktické dvoustranné rovině se nemusí moc změnit, ta symbolická ale na Blízkém východě holt mívá větší váhu.
Přesto má oslavovaný „deal“ pro premiéra Benjamina Netanjahua hořkou pachuť. Nepochybně by raději viděl naplnění svého plánu anexe osad na části palestinských území, který nyní odkládá, oficiálně jako „ústupek“ za navázání oficiálních vztahů s Emiráty. Faktem přitom je, že anekční plán narazil na silnou opozici nejen sousedních arabských zemí, ale setkal se i s ostrou kritikou řady bývalých vysoce postavených izraelských generálů a skepsí spolupremiéra Bennyho Gance.
