Netanjahu vytáhl z klobouku dalšího diplomatického králíka, má to pro něj ale hořkou pachuť

 FOTO: Reuters

Erik Siegl

17. 08. 2020 • 11:45
KOMENTÁŘ ERIKA SIEGLA | Informace, že Izrael a Spojené arabské emiráty navázaly diplomatické vztahy, zaplnila minulý týden titulní strany světových médií. Nebyla úplně překvapivá, přesto ale šlo v kontextu izraelsko-arabských vztahů o historickou událost a veskrze dobrou zprávou. Navzdory desetiletím neveřejné a pragmatické spolupráce mezi oběma zeměmi k tomu totiž vůbec nemuselo dojít právě nyní.

Emiráty jsou teprve třetí arabská země po Egyptu (1979) a Jordánsku (1994), s níž Izrael oficiálně navazuje diplomatické vztahy a nikdy spolu nebyly ve válečném stavu. Podle náznaků mohou následovat další malé země v Zálivu jako Bahrajn a Omán, který tento krok pozitivně komentoval. 

Emiráty a Izrael jsou dvěma nejvíce otevřenými ekonomikami Blízkého východu (respektive Středního východu) s úzkou obchodní, technologickou a v zákulisí i diplomaticko-zpravodajskou spoluprací. V praktické dvoustranné rovině se nemusí moc změnit, ta symbolická ale na Blízkém východě holt mívá větší váhu. 

Přesto má oslavovaný „deal“ pro premiéra Benjamina Netanjahua hořkou pachuť. Nepochybně by raději viděl naplnění svého plánu anexe osad na části palestinských území, který nyní odkládá, oficiálně jako „ústupek“ za navázání oficiálních vztahů s Emiráty. Faktem přitom je, že anekční plán narazil na silnou opozici nejen sousedních arabských zemí, ale setkal se i s ostrou kritikou řady bývalých vysoce postavených izraelských generálů a skepsí spolupremiéra Bennyho Gance.

Anexe Západního břehu by podstatně zhoršila vztahy Izraele s Jordánskem a v menší míře i s dalšími arabskými státy, přerušila pragmatickou spolupráci s palestinskými úřady a mohla vyvolat i rozsáhlé nepokoje, které by vyžadovaly rozsáhlejší nasazení armády. Riskovat při potlačování palestinských nepokojů, nových teroristických útoků, či dokonce intifády povstání se nikomu v Izraeli nechce a zatěžovat tím podstatně ochuzenou státní pokladnu rovněž není žádoucí.

Navíc anexe či „vyhlášení svrchovanosti“ představuje spíše symbolický krok, který by fakticky mnoho nezměnil na již existující situaci a kontrole území Izraelem. Většina izraelské veřejnosti žije podstatně prozaičtějšími problémy – ekonomickou krizí, dvacetiprocentní nezaměstnaností, epidemií covid-19, dlouhodobě nedostupným bydlením a stoupajícími životními náklady. Premiér Netanjahu, který musí na vše zásadní získat svolení svého koaličního partnera a má pozici zkomplikovanou stíháním v korupční kauze, nenašel dost domácí ani zahraniční podpory, aby svůj plán prosadil.

Jízlivými slovy jednoho obyvatele Tel Avivu tak „Bibi“ vytáhl dalšího diplomatického králíka z klobouku: místo avizované „historické anexe“ osad na Západním břehu nyní publikum překvapil „historickou dohodou“, jejíž součástí je „suspenze“ neboli (dočasné) odvolání prvního kouzla. Někteří Netanjahuovi podporovatelé a část osadnického hnutí pochopitelně považují tuto pragmatickou zpátečku za „zradu“ a je otázkou, nakolik klesne jejich podpora v případě dalších možných voleb. Podle komentátora Bena Caspita izraelský premiér chtěl vejít do dějin jako završitel myšlenky „velkého Izraele“, ale nyní se musí spokojit s méně impozantním stavem věcí, který je pro něj a jeho příznivce „jen utišující tabletkou po kocovině, která nastala po opojném a slavnostním oznámení plánů na anexi v Bílém domě“. 

V nejbližších týdnech má Donald Trump opět hostit izraelského premiéra a korunního prince Emirátů Muhammada bin Zajída ve Washingtonu, aby pro kamery nové vztahy zpečetili. Oběma zmíněným vyhovuje současná Trumpova zahraniční politika (zejména v otázce Íránu), kterou do značné míry formují. Toto setkání tak bude pravděpodobně opět pojato jako oslava velkého státníka z Bílého domu. Trump si „prolomení ledu“ mezi Izraelem a Emiráty pochopitelně připisuje jako svou zásluhu a překvapivě s ním souhlasí i některá vůči němu kritická média, která ho jízlivě označují za „první skutečný zahraničněpolitický úspěch“. Listopadové volby v USA ukážou, zda nebude i poslední.

SDÍLET