„Nevzdám se, i kdyby mne to mělo stát život,“ aneb Kořeny kauzy Altner

HalfPageAd-1

Dušan Šrámek

11. 06. 2019 • 21:00

Soudní boj advokáta Zdeňka Altnera s ČSSD, která mu měla platit stamiliony za vyhraný spor o Lidový dům, plnil tuzemská média dlouhé roky. „Přežil“ i samotného advokáta, který je přes dva roky po smrti, aniž by se před ní dočkal vysouzených peněz. Spor teď vedou jeho dědicové a verdikt, se kterým veřejnost minulý týden seznámil Nejvyšší soud, do tohoto případu vnáší novou dynamiku. Jaká je spletitá historie na pozadí této kauzy?

Mobile-rectangle-3

Jen málokterý případ je tak zamotaný jako příběh Lidového domu, respektive jeho návratu do rukou ČSSD. Straně patřil po vzniku samostatného státu jenom krátce – po pokusu o puč protokomunistické levice v prosinci 1920 se právnickou osobou stala komanditní společnost Antonína Němce, a v roce 1938 se změnila v akciovou společnost Cíl. Po německé okupaci byl majetek arizován v Deutsche Druckerei.

Ten opravdový právní maglajz ale začal po válce. Protože šlo o arizovaný majetek, byla na něj uvalena nucená správa, ale zároveň se jednalo o majetek povolené politické strany. Po komunistickém puči a násilném sjednocení sociální demokracie s KSČ bylo rekonstruováno i představenstvo Cíle. Po únoru přišel v květnu 1948 zákon o znárodnění polygrafie, o dva roky později byly zrušeny všechny akciovky. Ještě dlouho v šedesátých letech se o majetek přetahovala KSČ s Ministerstvem kultury.

Právní zmatky i po listopadu 1989

Ještě před koncem roku 1989 Lidový dům komunisté vyklidili a v únoru 1990 podepisují zástupci KSČ s polistopadovým předsedou ČSSD Jiřím Horákem smlouvu o předání celého objektu. Následně se ale zjistí, že Horák v době podpisu ještě nebyl předsedou, a proto je na smlouvě zfalšováno datum.

V roce 1991 přijímá Federální shromáždění zákon o navrácení majetku KSČ lidu. A stát začne tvrdit, že Lidový dům byl ve vlastnictví komunistické strany, a proto se jedná o státní majetek. Do toho přichází usnesení federální vlády, které bere za základ dopis představitelů KSČ, v němž se konstatuje, že komunisté již Lidový dům převedli, takže jim vlastně nepatří. V rozhodnutí se tehdy angažují především dva tehdejší ministři – Květoslava Kořínková a Pavel Rychetský – oba pozdější významní politici ČSSD.

Rozjíždí se dlouholetá právní bitva mezi ministerstvem financí a ČSSD o to, komu vlastně Lidový dům patří. Na jejím konci konstatuje Nejvyšší soud, že vlastníkem je akciová společnost Cíl. Jak ale ztotožnit Cíl a ČSSD nikdo nevěděl. Představitelé strany marně obcházeli renomované právní kanceláře, nikdo nechce mít s tak pochybnou ústavní stížností nic společného. Zvláště, když ČSSD jasně deklaruje, že na spor nemá peníze a že by vlastně musel advokát celý proces financovat ze svého. Komu by se chtělo jít do takového rizika?

V tu dobu přivádí za předsedou strany Milošem Zemanem tehdejší pokladník ČSSD Ivo Svoboda advokáta Zdeňka Altnera, se kterým se zná ze soukromého sektoru. „Jsem sympatizant sociální demokracie, a vím jak vám spor vyhrát,“ říká sebevědomě. V roce 1997 proto uzavřela ČSSD s advokátem mandátní smlouvu, podle které mu měla být vyplacena smluvní odměna ve výši 10 % z hodnoty Lidového domu.

Někomu se může zdát takové sjednání vyděračské a nemorální a ČSSD se tím později obhajovala, když odmítala zaplatit. Na druhé straně měla miliardový majetek, k němuž se nemohla dostat, a prázdnou pokladnu. Altner veškeré náklady právního zastoupení nesl ze svého s tím, že pokud by s ústavní stížností neuspěl, mohl by je odepsat. Nezůstal ale jenom u samotného případu. Při shánění podkladů pro ústavní stížnost zjistil, že k Lidovému domu přiléhá i pozemek, který straně rovněž vymohl. Později jej ČSSD pomohl prodat za 220 milionů korun. Jen tak – prostě ze sympatií. „Vážený pane doktore, ČSSD Vám to nikdy nezapomene…“ psal vděčný Zeman Altnerovi, když v Lidovém domě bouchaly zátky od šampusu. Jenže to už byla labutí píseň...

Spory s ČSSD

Za zastupování ČSSD nakonec dobrovolně zaplatila necelých 17 milionů korun. Sám Altner ale fakturoval ČSSD 145 milionů. Zbytek začalo nové vedení strany dílem mediálně a právně zpochybňovat, dílem se tvářilo, že část z odměny může patřit dalším dvěma právníkům, které si Altner najal, ačkoli ti měli uzavřenou smlouvu výlučně s ním. Z dosavadních předsedů ČSSD měl snahu nějakým způsobem věc vyřídit pouze Jiří Paroubek, který Altnerovi nabídl 175 milionů. Pozdě, právník byl již v té době tak znechucen, že odmítl přistoupit na jakýkoli kompromis.

Do sporu s ČSSD Altner vytáhl i mediálně. Na tiskové konferenci převyprávěl před nacpaným sálem příběh o tom, jak se jej tehdy nejsilnější vládní strana snaží zastrašit, aby sklapnul podpatky a nechtěl po ní to, co mu kdysi, když byla v úzkých, slíbila. Vzduchem létaly čísla, právní rozbory, rozsudky, paragrafy. Příběh advokáta, který vysoudil tehdejší nejsilnější politické straně majetek snů, o němž první předseda Horák prohlásil, že zabezpečí partaj na sto let dopředu, večer zaplnil prime time všech televizních zpravodajství a ráno přední stránky deníků. Po tiskovce jsem s ním ještě dělal rozhovor. „Nevzdám se, i kdyby mne to mělo stát život,“ padne při tom jakoby mimochodem.

V tom byl také Altnerův problém. Spor začal brát příliš osobně – skutečně na život a na smrt. Lze se mu ale divit? ČSSD na něj použila všechny páky, které měla k dispozici. A kvůli medializaci případu byl v roce 2011 po kárném řízení iniciovaném sociálními demokraty vyškrtnut ze seznamu advokátů. Nicméně kárná komise České advokátní komory rovněž rozhodla, že sjednaná výše odměny, s ohledem na složitost celé kauzy, je naprosto přiměřená. A kárný senát kárné komise ČAK konstatoval, že nelze tolerovat, aby účastník smlouvy, kterému se dostalo plnění, a který z tohoto plnění má i očekávaný prospěch, odmítal poskytnout za toto plnění sjednaný hodnotový ekvivalent jen s poukazem na to, že se mu to již v dané chvíli zdá nevýhodné, respektive že si při uzavírání smlouvy výši odměny neuvědomil.

Dílčího vítězství se Altner dočkal po šestnácti letech soudních tahanic a šikany. To už měl rakovinu v pokročilém stádiu. Původně mu dávali lékaři šedesátiprocentní naději na vyléčení, on ale jakoukoli léčbu jak u nás, tak ve Švýcarsku, kde měl druhý domov, odmítal. Na zdraví mu evidentně nepřidala ani pětiměsíční vazba v sousedním Německu, když jej hledala policie kvůli trestnímu stíhání. Zatčen tam byl v roce 2013 na podnět slovenských orgánů. Němci ho později vydali na Slovensko ke stíhání v jiné kauze a byl na nějaký čas ve vazbě.

Altner zemřel v listopadu 2016. Na jaře téhož roku mu soudy v letitém sporu se sociálními demokraty přiznaly vítězství a 338 milionů korun, které ale nikdy neviděl. ČSSD se zdráhala zaplatit a zdržovací taktika s využitím dovolání k Nejvyššímu soudu jí nakonec vyšla. Verdikt NS známe od minulého týdne a jeden z mimořádných případů tuzemského soudnictví se kvůli němu vrací o hodně kapitol zpátky. Příběh ČSSD, Lidového domu, Zdeňka Altnera a jeho dědiců – jeden z excesů tuzemské justice – tu s námi ještě nějaký čas bude.

SDÍLET

Billboard-bottom-1