„Nevzdám se, i kdyby mne to mělo stát život,“ aneb Kořeny kauzy Altner | info.cz

Články odjinud

„Nevzdám se, i kdyby mne to mělo stát život,“ aneb Kořeny kauzy Altner

Soudní boj advokáta Zdeňka Altnera s ČSSD, která mu měla platit stamiliony za vyhraný spor o Lidový dům, plnil tuzemská média dlouhé roky. „Přežil“ i samotného advokáta, který je přes dva roky po smrti, aniž by se před ní dočkal vysouzených peněz. Spor teď vedou jeho dědicové a verdikt, se kterým veřejnost minulý týden seznámil Nejvyšší soud, do tohoto případu vnáší novou dynamiku. Jaká je spletitá historie na pozadí této kauzy?

Jen málokterý případ je tak zamotaný jako příběh Lidového domu, respektive jeho návratu do rukou ČSSD. Straně patřil po vzniku samostatného státu jenom krátce – po pokusu o puč protokomunistické levice v prosinci 1920 se právnickou osobou stala komanditní společnost Antonína Němce, a v roce 1938 se změnila v akciovou společnost Cíl. Po německé okupaci byl majetek arizován v Deutsche Druckerei.

Ten opravdový právní maglajz ale začal po válce. Protože šlo o arizovaný majetek, byla na něj uvalena nucená správa, ale zároveň se jednalo o majetek povolené politické strany. Po komunistickém puči a násilném sjednocení sociální demokracie s KSČ bylo rekonstruováno i představenstvo Cíle. Po únoru přišel v květnu 1948 zákon o znárodnění polygrafie, o dva roky později byly zrušeny všechny akciovky. Ještě dlouho v šedesátých letech se o majetek přetahovala KSČ s Ministerstvem kultury.

Právní zmatky i po listopadu 1989

Ještě před koncem roku 1989 Lidový dům komunisté vyklidili a v únoru 1990 podepisují zástupci KSČ s polistopadovým předsedou ČSSD Jiřím Horákem smlouvu o předání celého objektu. Následně se ale zjistí, že Horák v době podpisu ještě nebyl předsedou, a proto je na smlouvě zfalšováno datum.

V roce 1991 přijímá Federální shromáždění zákon o navrácení majetku KSČ lidu. A stát začne tvrdit, že Lidový dům byl ve vlastnictví komunistické strany, a proto se jedná o státní majetek. Do toho přichází usnesení federální vlády, které bere za základ dopis představitelů KSČ, v němž se konstatuje, že komunisté již Lidový dům převedli, takže jim vlastně nepatří. V rozhodnutí se tehdy angažují především dva tehdejší ministři – Květoslava Kořínková a Pavel Rychetský – oba pozdější významní politici ČSSD.

Rozjíždí se dlouholetá právní bitva mezi ministerstvem financí a ČSSD o to, komu vlastně Lidový dům patří. Na jejím konci konstatuje Nejvyšší soud, že vlastníkem je akciová společnost Cíl. Jak ale ztotožnit Cíl a ČSSD nikdo nevěděl. Představitelé strany marně obcházeli renomované právní kanceláře, nikdo nechce mít s tak pochybnou ústavní stížností nic společného. Zvláště, když ČSSD jasně deklaruje, že na spor nemá peníze a že by vlastně musel advokát celý proces financovat ze svého. Komu by se chtělo jít do takového rizika?

V tu dobu přivádí za předsedou strany Milošem Zemanem tehdejší pokladník ČSSD Ivo Svoboda advokáta Zdeňka Altnera, se kterým se zná ze soukromého sektoru. „Jsem sympatizant sociální demokracie, a vím jak vám spor vyhrát,“ říká sebevědomě. V roce 1997 proto uzavřela ČSSD s advokátem mandátní smlouvu, podle které mu měla být vyplacena smluvní odměna ve výši 10 % z hodnoty Lidového domu.

Někomu se může zdát takové sjednání vyděračské a nemorální a ČSSD se tím později obhajovala, když odmítala zaplatit. Na druhé straně měla miliardový majetek, k němuž se nemohla dostat, a prázdnou pokladnu. Altner veškeré náklady právního zastoupení nesl ze svého s tím, že pokud by s ústavní stížností neuspěl, mohl by je odepsat. Nezůstal ale jenom u samotného případu. Při shánění podkladů pro ústavní stížnost zjistil, že k Lidovému domu přiléhá i pozemek, který straně rovněž vymohl. Později jej ČSSD pomohl prodat za 220 milionů korun. Jen tak – prostě ze sympatií. „Vážený pane doktore, ČSSD Vám to nikdy nezapomene…“ psal vděčný Zeman Altnerovi, když v Lidovém domě bouchaly zátky od šampusu. Jenže to už byla labutí píseň...

Spory s ČSSD

Za zastupování ČSSD nakonec dobrovolně zaplatila necelých 17 milionů korun. Sám Altner ale fakturoval ČSSD 145 milionů. Zbytek začalo nové vedení strany dílem mediálně a právně zpochybňovat, dílem se tvářilo, že část z odměny může patřit dalším dvěma právníkům, které si Altner najal, ačkoli ti měli uzavřenou smlouvu výlučně s ním. Z dosavadních předsedů ČSSD měl snahu nějakým způsobem věc vyřídit pouze Jiří Paroubek, který Altnerovi nabídl 175 milionů. Pozdě, právník byl již v té době tak znechucen, že odmítl přistoupit na jakýkoli kompromis.

Do sporu s ČSSD Altner vytáhl i mediálně. Na tiskové konferenci převyprávěl před nacpaným sálem příběh o tom, jak se jej tehdy nejsilnější vládní strana snaží zastrašit, aby sklapnul podpatky a nechtěl po ní to, co mu kdysi, když byla v úzkých, slíbila. Vzduchem létaly čísla, právní rozbory, rozsudky, paragrafy. Příběh advokáta, který vysoudil tehdejší nejsilnější politické straně majetek snů, o němž první předseda Horák prohlásil, že zabezpečí partaj na sto let dopředu, večer zaplnil prime time všech televizních zpravodajství a ráno přední stránky deníků. Po tiskovce jsem s ním ještě dělal rozhovor. „Nevzdám se, i kdyby mne to mělo stát život,“ padne při tom jakoby mimochodem.

V tom byl také Altnerův problém. Spor začal brát příliš osobně – skutečně na život a na smrt. Lze se mu ale divit? ČSSD na něj použila všechny páky, které měla k dispozici. A kvůli medializaci případu byl v roce 2011 po kárném řízení iniciovaném sociálními demokraty vyškrtnut ze seznamu advokátů. Nicméně kárná komise České advokátní komory rovněž rozhodla, že sjednaná výše odměny, s ohledem na složitost celé kauzy, je naprosto přiměřená. A kárný senát kárné komise ČAK konstatoval, že nelze tolerovat, aby účastník smlouvy, kterému se dostalo plnění, a který z tohoto plnění má i očekávaný prospěch, odmítal poskytnout za toto plnění sjednaný hodnotový ekvivalent jen s poukazem na to, že se mu to již v dané chvíli zdá nevýhodné, respektive že si při uzavírání smlouvy výši odměny neuvědomil.

Dílčího vítězství se Altner dočkal po šestnácti letech soudních tahanic a šikany. To už měl rakovinu v pokročilém stádiu. Původně mu dávali lékaři šedesátiprocentní naději na vyléčení, on ale jakoukoli léčbu jak u nás, tak ve Švýcarsku, kde měl druhý domov, odmítal. Na zdraví mu evidentně nepřidala ani pětiměsíční vazba v sousedním Německu, když jej hledala policie kvůli trestnímu stíhání. Zatčen tam byl v roce 2013 na podnět slovenských orgánů. Němci ho později vydali na Slovensko ke stíhání v jiné kauze a byl na nějaký čas ve vazbě.

Altner zemřel v listopadu 2016. Na jaře téhož roku mu soudy v letitém sporu se sociálními demokraty přiznaly vítězství a 338 milionů korun, které ale nikdy neviděl. ČSSD se zdráhala zaplatit a zdržovací taktika s využitím dovolání k Nejvyššímu soudu jí nakonec vyšla. Verdikt NS známe od minulého týdne a jeden z mimořádných případů tuzemského soudnictví se kvůli němu vrací o hodně kapitol zpátky. Příběh ČSSD, Lidového domu, Zdeňka Altnera a jeho dědiců – jeden z excesů tuzemské justice – tu s námi ještě nějaký čas bude.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud