KOMENTÁŘ VLADIMÍRA PISKÁČKA | Zpráva z tisku: Generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral jmenoval mediální manažerku Jitku Obzinovou do funkce ředitelky zpravodajství Českého rozhlasu. Jeho vlastní zaměstnanci se začali bouřit a odmítají ji v této roli přijmout. A co na to mediální manažer?
Neznám žádné jiné odvětví, než jsou média, ve kterém si zaměstnanci osnují právo rozhodovat o tom, jaký manažer je bude řídit a jak to bude dělat. Novináři své kádrování managementu často vysvětlují tím, že vlastně stojí mimo systém. Že stráží demokracii a nezávislou žurnalistiku, kterou manažeři hodlají rozvracet. Bylo by možná skvělé, kdyby to tak bylo, ale musím vás bohužel ubezpečit o tom, že to tak není. Čeští novináři nejsou lepší lidé než ti ostatní, byť si to o sobě rádi myslí. Řídil jsem bohužel příliš mnoho redakcí a z blízka poznal příliš mnoho novinářů na to, abych vás nechal setrvávat v tomto bludu.
Ano, naši žurnalisté se často stavějí do polohy strážců morálky a do jisté míry je to možná i jejich role. Ale věřte mi, že novináři jsou v průměru úplně stejní jako naši politici, policisté, lékaři či pracovníci technických služeb. Prostě lidé s chybami, které skrývají a které jen tu a tam spatří světlo světa. Proto se občas stane, že nejvýznamnější česká novinářská bojovnice proti korupci jde řídit Babišova média, nebo že etalon morálky a svědomí těm samým médiím píše etické kodexy, které mají přikrývat dění uvnitř. Také třeba dojde k tomu, že na venek kultivovaný a distingovaný novinář neudrží své choutky způsobem, který přesáhne futra smíchovských redakcí.
Bouře v Českém rozhlase
Ale pojďme k aktuální situaci. Když ji zpovzdálí sleduji, vidím, že rozhořčené reakce na jmenování Jitky Obzinové ředitelkou zpravodajství Českého rozhlasu píší především novináři, kteří nebyli schopni řídit ani malý tým o třech lidech, natož aby pochopili (nedej bože iniciovali) změny ve své práci, vycházející například z rychlého progresu technologií. To, že je potřeba v médiích dělat řadu věcí jinak než před 15 lety, chápat nechtějí a často vlastně ani nemohou. Řada z nich navíc nemá s rozhlasem nic společného – tedy kromě toho, že tam skrytě pobírá peníze za externí spolupráci (jsou zaměstnanci médií soukromých).
Samozřejmě je možné říct, že moje předchozí výtky jsou zcestné. Že role těchto petentů není něco řídit, měnit či přizpůsobovat. Jejich úkol je psát, natáčet, pátrat, informovat. Ano, to je naprostá pravda. A pokud ji přijmeme, pak musíme přijmout i její druhou část. A to, že jejich role není plést se do toho, koho šéf instituce, která jim posílá každý měsíc výplaty, pověří vedením. V koho dá důvěru, že provede takové změny, které doba nebo on vyžadují.
Jitku Obzinovou příliš neznám. Jednou jsem s ní poobědval a získal dojem, že je to zkušená mediální manažerka a tomu, co dělá, rozumí. Předpokládám, že je jí jasné, že role v soukromém médiu, kde majitel prosazuje své názory, a ve veřejnoprávním rozhlase, kde své názory prosazuje aktivistická redakce, je jiná. Předpokládám také, že bouřící se redakce ví, co od ní může čekat, a proto se bouří. A svůj křik za nezávislost, objektivitu a podobné abstraktní pojmy jen schovává.
