Když budete opravdu hodně chtít nového politického vůdce, neokoukaného, nezištného, neušpiněného starou politikou, dějiny vás potrestají tím, že vám takového pošlou. Každý, kdo si pamatuje vlastní minulost, musí před takovou touhou varovat!

30. 11. 2020 • 14:00
KOMENTÁŘ MARTINA MALÉHO | Pro spokojený život v České republice se dlouhodobě ukazuje jako největší překážka schopnost pamatovat si, co a jak se odehrálo, alespoň dva roky. Jako veterán devadesátých let, potrestaný za hříchy mládí tím, že si spoustu věcí pamatuju, vím, o čem mluvím.

K bonmotu o historii, že kdo ji nezná, musí si ji zopakovat, můžu doplnit rezignované „... kdo ji zná, musí za trest sledovat, jak ji ti první opakují!” Třeba to o vládě odborníků. Nebo o nepolitické politice.

Já jsem nějakým způsobem schopen pobrat obsah tohoto termínu v kontextu doby, kdy vstoupil do veřejné diskuse. Rozumím jeho podstatě. Ale snad proto vidím, že to, co se pod tímhle termínem často skrývá dnes, je doslovná karikatura. Dovolte mi to rozvést.

Jednou za čas, když frustrace z veřejného obrazu demokratických institucí dosáhne nějakého lokálního maxima, materializuje se v éteru mlhavý přelud nepolitické politiky, doprovázený čtyřmi apokalyptickými jezdci, kteří se jmenují „vláda odborníků“, „protikorupční hnutí“, „silný lídr“ a „dobré úmysly“, a vrhne svůj stín do médií.

Uhranutá média pak začnou vyprávět báchorky o tom, že vedení země je v rozkladu, a že je tentokrát ale už opravdu potřeba s tím něco udělat, „vrátit politice její mravní rozměr“, někdo přihodí i „ideály TGM a Václava Havla“, a už to jede…

Uvnitř mého cynicky okoralého zevnějšku se stále chvěje idealistická duše, co věří na dobro a vyšší rozměr, takže srdcem, srdcem tomu volání rozumím. I já bych chtěl, aby politika byla to kolbiště idejí a názorů na správu věcí veřejných, kde v zásadě dobří lidé s různými názory ušlechtile diskutují o pohledech na svět, a z tohoto zápolení nakonec vzejde dobrý a přijatelný konsenzus. Jenže dnes už vím, že to tak nebude, protože politika, přátelé, politika jsou jen lidi, a lidi mají svoje motivace, touhy a občas neracionální nápady.

Jo, kdyby lidi byli vždy za všech okolností racionální, to by byla jiná. Ale nejsou. Lidi jsou zkrátka lidi, a kdo to nepochopí, neuspěje, nebo hůř: stvoří nelidskou mašinérii. První cestou jde „nepolitická politika“, druhá cesta je osud všech revolučních zlepšovačů světa.

Takže když vidím volání po tom, že by se v lidech měla probudit touha najít nové lídry, zapálené, kteří nebudou hledět na vlastní prospěch, ale na to, aby zemi probudili k životu, chce se mi vyběhnout do ulic, mávat červenou lucernou a volat STŮJ!

Bože, opravdu nedopouštěj, aby se v lidech probudila podobná touha! Vždycky, když se probudila, skončilo to nedobře. Nemám nejmenších pochyb o tom, že další pokus dopadne naprosto stejně.

Dovolte mi zavzpomínat: Unie svobody. Cesta změny. Věci veřejné. Pamatujete na Víta Bártu a jeho Věci veřejné, kvintesenci „nepolitické politiky“, která se ukázala „politikou coby byznysplánem“? Stejný model zopakoval Okamura s Úsvitem, následně pak s SPD… Všechno tohle byly produkty touhy po „neokoukaných tvářích“, po „lidech neušpiněných politikou“, po „lídrech, co nehledí na vlastní prospěch, ale na blaho země…“

Málo? Náhoda? Oukej, pojďme dál: Pamatujete na Rekonstrukci státu? Kdyby neexistovalo přísloví o cestě do pekel, která je dlážděná dobrými úmysly, mohli jsme ho vymyslet podle Rekonstrukce státu. Velmi ušlechtilý cíl, totiž omezit možnou korupci, vyvolal spontánní pozitivní odezvu. Poslouchali jste ze všech stran o tom, jak ta korupce je největší problém celé politiky, ale že ji teď vymýtíme, politika od té chvíle už bude prosta prospěchářů, mamonářů, korytářů, vyřeší se střety zájmů… Pamatujete? Pokud ano, tak si pamatujete i to, kdo se k ušlechtilým myšlenkám přihlásil velmi hlasitě – ano, byl to nepolitický politik Andrej Babiš, co vyslyšel volání po „schopných lidech, co jdou do politiky proto, aby makali, a nepotřebují krást…“

Taky vám právě teď v hlavě zní děsivý hurónský smích?

INSIDER — Bylo by super, kdyby Agrofert koupil akcie Echa, říká majitel vydavatelství Ovčaří

Doba už je taková, že pokaždé, když varujete před čistými lidmi s dobrými úmysly, přijde obhajoba, většinou slovy: „Aspoň něco dělají! Co pro zlepšení života děláš ty?!“ Taková obhajoba je něco jako když šachista položí svého krále na šachovnici. Automatický konec debaty, protože pokud pro podporu dobrého úmyslu musíte vytáhnout argument „alespoň něco dělají“, tak působíte jako chlápek na Titaniku, který sice taky neví, co dělat a jak se zachránit, ale aspoň přikládá pod kotel…

Jak říkám – pamatovat si, to je strašné prokletí. Pamatuju se na diskuse s lidmi, kteří mě přesvědčovali, že přeci vůbec nevadí, že Babiš nemá jasný program a jasnou vizi. Důležité je, říkali mi, že se přihlásil k protikorupčnímu hnutí a že konečně rozežene nenažrané korytáře. Nevadí, že není vyhraněný, ani levicový, ani pravicový, protože dobrá věc boje proti korupci jde „napříč spektrem“, je nadpolitická, nadstranická…

Dneska už na to, koho podporovali, nechtějí vzpomínat. Byl to takový úlet městských liberálů, který už vytěsnili z paměti. Co nevytěsnili, je kýčovitá adorace nepolitické politiky a nových neokoukaných tváří. Vize hledání konsenzuálního lídra, který bude politicky silný, zároveň ale moudrý, laskavý, a hlavně nebude ani trošku umazaný politikou. 

Bohužel to vypadá, že přesně taková postava právě v médiích krystalizuje. Ne, není to Mikuláš Minář, ačkoli by ho někteří rádi v této roli viděli. Je to člověk, který je politicky velmi schopný – a to myslím bez jakékoli ironie. Je pracovitý, vzdělaný, dostatečně pragmatický, zároveň i charismatický, člověk, který se nebojí veřejně promluvit a má dar vyjádřit věci pregnantní zkratkou. Zároveň je mladý a chápe moderní dobu, nezůstal zamrzlý někde před několika desetiletími, a tak zná sílu sociálních médií, osobního PR a podobných věcí. Navíc vede dlouhá léta stranu, která se od obskurních začátků dostala do parlamentu a na špici opozičních preferencí.

Jasně, Ivan Bartoš. Na rovinu říkám, že ačkoli vůči Pirátům mám nepřeberné množství výhrad, tak Ivana Bartoše vnímám jako nadstandardně schopného českého politika, kterému bych, ačkoli ne se vším, co říká a dělá, souhlasím, premiérské křeslo bez obav svěřil.

Jemu. Ne jeho straně. V ní jsou sice schopní lidé a nadějní politici, co se osvědčili třeba v komunální či krajské politice, ale taky třeba Tomáš Tožička, který jako by vypadl z party okolo A2larmu, papalášsky se chovající Michálek, senátorský kandidát Kadeřávek, který se proslavil registrací domény pro Annu Šabatovou nebo třeba poslanec Vymazal, co si v poslaneckém bytě topil těžbou bitcoinů.

Problém není to, že tam jsou, problém je, že za nimi a jejich světonázorem stojí velká část členské základny. Pirátská strana, ačkoli to Ivan Bartoš intenzivně popírá, inklinuje k nové levici. V otázkách, k nimž nemají Piráti postoj daný ideologií, často ukazují rozumné uvažování, ale paradoxně ve „vlastních“ tématech ulétávají k utopiím a „společenskému inženýrství“.

Bylo by fajn, kdyby voliči v roce 2021 nehledali „nové lídry“. Tahle země toho za posledních pár let musela snést docela hodně, rok 2020 jí rozhodně neprospěl, ve společnosti roste už tak hmatatelné napětí a agresivita, posílená izolací v karanténě, a to poslední, co potřebuje, je „nový čistý lídr“, zvolený jako východisko z krize. Doufejme v pragmatickou volbu, která umožní ukončit vládu předchozího nepolitického politika, aniž by generovala další „lídry se silným mandátem“.

Srdcem rozumím volání po dobrém lídrovi pro dnešní dobu. Ale rozumem se bráním, protože zkušenost varuje.

Asi mi nevadí představa Ivana Bartoše v příští vládě, i s těmi Piráty, ale chci je vidět jako jednu část z týmu rovnocenných partnerů, ne jako hegemona. Což je, když se nad tím tak zamyslíte, ani ne tak výzva proti Pirátům, ale spíš směrem k ostatním opozičním stranám, aby se víc snažily a nespoléhaly na to, že komunikace politiky se dělá na tiskových konferencích grémia.