KOMENTÁŘ JANA PALIČKY | Dění v obou komorách českého parlamentu poslední dobou připomíná tak trochu soutěž o silnější gesto. Zatímco ve sněmovně se hlasuje o nedůvěře vládě, Senát čeká pro změnu rokování nad zbavením Miloše Zemana úřadu prezidenta pro neschopnost jej vykonávat. Sněmovní i senátní kratochvíle mají jedno společné – jsou odsouzeny k neúspěchu a jde tak spíš o divadlo pro opoziční voliče. Zásadnější je ale to, v čem se nedůvěra vládě liší od úvah o impeachmentu Miloše Zemana. Poslanci, plně si vědomi, že šance na úspěch je pramalá, naplňují mechanismus, který Ústava opozici dává. Oproti tomu senátoři se bohužel dopouští toho, co sami Zemanovi vytýkají a ústavu si ohýbají tak, jak se jim to zrovna hodí.
Česká politická situace je v posledních měsících poněkud neutěšená. Vláda se zcela nepokrytě utrhla ze řetězu a s rekordním dluhem a třiceti tisíci mrtvými na krku si jede vlastní šampionát v populistických lžích. Prezident Miloš Zeman se zase stává čím dál větší karikaturou sebe sama a jeho nepočetná politická aktivita se stává takřka učebnicovou definicí počínání zhrouceného nemocného mstivého starce. Není proto divu, že opozice se dostává do role, kdy už prostě něco dělat musí, protože pohár trpělivosti objektivně přetekl a mlčení by bylo krajně podezřelé. Jak poslanecká sněmovna, tak Senát proto začaly konat – sněmovna vytáhla do boje proti Andreji Babišovi a jeho vládě, Senát si pak na mušku vzal Miloše Zemana. Ač jsou obě aktivity do značné míry podobné, především tím, že jsou předurčeny k neúspěchu, podstatou se značně liší a zatímco jedna může, alespoň symbolicky, opozici pomoci, druhá má potenciál spíše uškodit.
