Články odjinud

Pachuť Zemanova mlčení. Komentář Alexandry Udženija

Pachuť Zemanova mlčení. Komentář Alexandry Udženija

Každý národ má svou pohnutou historii. Ta naše novodobá je lemována zejméná bojem s dvěma zly, které nás ve 20. století obklopovaly, nacismem a komunismem. V minulém týdnu jsme si připomněli jedno smutné výročí z tohoto osudového zápasu naší země. Uplynulo 50 let od invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa.

Půl milionu vojáků a více než šest tisíc tanků nám přijelo vysvětlit, že v komunistickém táboře se nediskutuje a neodchází se z něj, leda nohama napřed. V prvních týdnech stála invaze život 108 lidí a více než 100 000 lidí z ČSSR emigrovalo. Ovšem jejich nezměrná tragédie byla teprve začátkem.

Invaze znamenala především obrovskou ránu pro duši tohoto národa. Zjistili jsme, že máme své zrádce a že komunismus se reformovat nedá. Pod namířenými samopaly přišla spousta lidí o svou rovnou páteř a doba po okupaci, doba normalizace, nás ovlivňuje v podstatě doteď.

Prezident mlčící, premiér spící

A podle toho vypadalo i připomenutí této tragédie. Žijeme totiž v podivných politických časech. Prezident republiky, od kterého každý čeká, že bude podobně silné symboly našeho národa připomínat jako první, tak mlčel. Důvod jeho mlčení se nikdo nedozvěděl, ale pachuť zůstala obrovská. Jeho nedávný rozhovor pro jedny nejmenované noviny, ve kterém uvedl, že "k výročí okupace by měli mluvit jen ti, které tato okupace ovlivnila", je svým způsobem vypovídající o marastu, v jakém se nyní nacházíme. My totiž tou symbolikou okupace jsme ovlivněni všichni doteď, a to výrazně. 

To u premiéra naší země, pana Babiše, byla situace rozdílná. Rozhodl se nemlčet a zúčastnit se piety za oběti invaze. Ovšem přítomní lidé mu dali najevo, že si jeho přítomnost nepřejí. A tak ochrankou obklopený a nervózní premiér za ohlušujícího pískotu občanů nakonec na pietě za zemřelé jen bez jakékoli opravdové emoce stroze přečetl připravený projev a nakonec děkoval pouze těm, kdo mu zvedají preference. Na nic víc se nezmohl. Groteskní výjev.

Češi nejsou stádo

Nemyslím si, že pískot a řev na pietě bylo šťastné řešení, ale svým způsobem to chápu. Lidem, kteří invazi přímo zažili, prostě není po chuti fakt, že na pietě za jejich mrtvé spoluobčany hovoří člověk, který přivedl do vlády komunistickou stranu. Pokud si pan Babiš myslel, že mu projde všechno a že jsou lidé apatičtí vůči jeho politickým krokům, tak se prostě spletl. Mimochodem spojenec pana Babiše, prezident Zeman v tom již zmíněném rozhovoru označil pískající lidi za "řvoucí stádo". Příkopy opět prohloubeny, válka může pokračovat dál. Radost z toho vážně nemám.

Nejsem ráda, že země není jednotná ani při připomínce tragických událostí z naší historie, ale možná tento střet bude k něčemu dobrý. Možná povede opět k tomu,  že lidé začnou politiku vnímat jako možnost spojení se za určitým cílem. S cílem vlastní zemi bránit. S cílem pro vlastní zemi něco udělat. Ti stateční lidé, kteří v srpnu roku 1968 položili za podobnou myšlenku své životy, by si to jistě přáli.

Tak pán Bůh s námi a zlé pryč.

Autorka je 1. místopředsedkyně ODS


Příběhy srpna 1968 ve speciálu INFO.CZ

Speciál INFO.CZ k srpnu 1968

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud