Články odjinud

Palach byl hrdina. Upálit se ale měli úplně všichni. Komentář Jana Januše

Palach byl hrdina. Upálit se ale měli úplně všichni. Komentář Jana Januše

Před 50 lety se upálil student Jan Palach. Vadila mu lhostejnost, do níž se jen pár týdnů po srpnové okupaci propadla česká společnost. Byl Palacha hrdina, nebo osamocený blázen, který přišel zbytečně o život? Sice se určitě objeví i kritické komentáře, ale o tom, že jeho čin byl skutečně hrdinský, by nemělo být sebemenšího sporu. Nenašel však tu správnou odezvu. Tehdejší konformita ostatně až příliš připomíná tu dnešní. Tak jen abychom ještě nezavinili to, že Palachova smrt bude záhy opravdu zbytečná.

Půl století, které nás dělí od demonstrativní sebevraždy Jana Palacha, je dlouhá doba. Jeho odkaz ale stále žije, nejspíš ale ne v takové míře, v jaké by měl. Díky povedenému filmu Roberta Sedláčka a Evy Kantůrkové, který sice loni kiny jen tak prošuměl, ale v sobotu večer jej odvysílala Česká televize, se snad příběh studenta filozofické fakulty dostane i k nejmladší generaci. Nebo alespoň k těm vnímavějším z ní.

Palachův čin vypadá skutečně hrozně. Upálení muselo být neskutečně bolestivé a působí opravdu jako výkřik naprosté zoufalosti. Palach tím jasně říkal: Lidi, proberte se! Co to s vámi je? Jak je možné, že jste si ještě před pár měsíci sedali do cesty tankům a bez váhání riskovali životy jak pro československou samostatnost, tak i pro ty druhé a neznámé?

Ale dnes jste se už naplno vrátili ke svým šedivým životům a normalizované pořádky opět pokládáte a budete pokládat za dané. Jistě, v soukromí bude většina z vás na bolševika a jeho režim nadávat, alespoň ke slovnímu veřejnému odporu se ale zmůže jen hrstka z vás.

Režim mohl padnout daleko dřív

Pokud chtěl Palach svým skutkem veřejnost probudit, určitě se mu to nepodařilo v té míře, v níž doufal a kterou i potřeboval. Upálit se totiž měli úplně všichni.

Samozřejmě ne doslova, ale měli se vybičovat k podobným akcím jako o 20 let později. Pokud odhlédneme od konspiračních teorií, hlas lidu skutečně zněl od těch davů, které šly do generální stávky a denně mířily na demonstrace. A tomu všemu samozřejmě předcházel Palachův týden.

Po Palachově smrti se mělo odehrát ještě něco daleko silnějšího. To, co se dělo, skutečně nestačilo. Lidé si měli říct, že jde o všechno, když je jeden z nich tak zoufalý, že udělá něco tak hrůzného. Navíc se k Palachovi přidali další, sebeobětoval se například Jan Zajíc a další hrdinové.

A tehdy přece ještě bez výjimky platilo to, co Václav Havel popsal v Moci bezmocných. Odpor všech zdánlivě bezmocných jednotlivců, spojený do jednoho tlaku, by znamenal tu pravou sílu. Pokud by se po Palachovi obrazně upálili všichni ostatní, režim by musel padnout. Nebo by se alespoň musel silně podlomit.

Vím, že se to dnes píše jednoduše. Samozřejmě je otázkou, jak by reagoval Sovětský svaz. Ale není to podobné třeba jako s Mnichovem? Nebyl by i tady viditelnější a tvrdší odpor společnosti přece jen lepší než pasivita? Možná bychom si nezadělali na další národní traumata.

Aby Palach nezemřel úplně zbytečně

Podobná apatie je navíc v mnoha lidech cítit i dnes. Opakovaně jsem se setkal s takovýmto názorem: na Palacha se dívat nebudeme, protože nechceme vidět nic tak smutného. Máme svých problémů dost.

A to teď vlastně o nic nejde. Konformita je tedy možná stále horší. Co když se ale opět začne lámat chleba? Dokážeme pak vystoupit ze svých bezpečných zón? A nebo v nich zůstaneme a zopakujeme chyby našich předků a dovolíme historii, aby se třeba po 50, nebo 100 letech, opakovala? Pak by Palach skutečně zemřel zbytečně.

Slušný a mírumilovný kluk, kterého zajímaly dějiny a filozofie. Více se o Janu Palachovi dozvíte zde>>>

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud