Pečinka: Co bude po Zemanovi? Je nejvyšší čas vymezit prezidentovi hřiště | info.cz

Články odjinud

Pečinka: Co bude po Zemanovi? Je nejvyšší čas vymezit prezidentovi hřiště

KOMENTÁŘ BOHUMILA PEČINKY | Letní politická krize kolem výměny ministra kultury nastolila téma role prezidenta v ústavním systému. Řádný termín příštích voleb je sice až za více než tři roky, ale manévrování Miloše Zemana otevírá řadu otázek, na které si musíme odpovídat už nyní.

Co bude po Zemanově éře? Vytvořil současný prezident nové ústavní zvyklosti? Znamená to, že každá další hlava státu půjde už jenom v jeho stopách? Bude příštím maximem možného na Pražském hradě jiný Miloš Zeman jen s trochu lidštější tváří?

Proč se politické strany už od minulých prezidentských voleb alibisticky stylizují do role, že se jich prezidentská volba vlastně netýká? Navzdory tomu, že mocenská pyramida se otáčí k Hradu, který jim bere jejich vlastní pravomoci? Skončíme v poloprezidentském systému na zapřenou? Budeme následovat ostatní země střední a východní Evropy, které v přímé volbě hlavy státu hlasují pro absolutně neznámé a politicky nepopsané sympaťáky s dobrým mediálním příběhem?

Na každou z těch otázek by se dalo odpovídat na mnoha stranách. To, že si je pokládáme dnes a ne před deseti lety, je výrazem krize demokratického vládnutí v Česku ročník 2019, kterou – mimo jiné – přinesla přímá prezidentská volba.

Nemá smysl vůbec uvažovat o jejím zrušení, protože lidé jsou spokojeni, že mohou hlasovat o svém zástupci na Pražském hradě. Tuto možnost jim vezme zase až další sametová revoluce spojená s nastolením nějakého nového ústavního pořádku. V tuhle chvíli má spíš smysl zamyslet se nad tím, co mohou politické síly, které si podobné otázky kladou, udělat pro to, aby prezident přestal být generátorem politického napětí v zemi.

Ve světě je mnoho příkladů zemí, kde jsou ústavní a politické tradice tak silné, že si tam podobné otázky nekladou. Za vzor ústavní zdrženlivosti bychom mohli označit sousední Rakousko. Platí zde jistý ústavní paradox, který má své politické pozadí.

Když si kdokoli přečte rakouskou ústavu, získá dojem, že přímo volený prezident republiky je velkým hráčem na politickém poli. Fakticky má ale svým reálným vystupováním blíže k německé hlavě státu, která jen symbolicky reprezentuje. Důvod? Po druhé světové válce se hlavní politické strany dohodly, že dají prezidentovi větší pravomoci, aby pro případ krize demokracie mohl být bezpečnostní pojistkou, která ztíží diktátorům jejich záměry. Odrážela se v tom rakouská zkušenost s nástupcem nacismu ve třicátých letech.

Stručně řečeno, prezident má řadu možností zasáhnout do politického vývoje, ale za 70 poválečných let demokracie žádnou z nich prakticky nevyužil. Je to nepsaný konsenzus rakouské politiky – v klidných dobách bezmezně respektovat parlamentní ráz politiky.

Když si někdo naopak přečte naši Ústavu, musí konstatovat, že její tvůrci za hlavní pilíř výkonné moci jednoznačně určili premiéra. Prezident je sice druhou hlavou výkonné moci, ale jeho poslání je hodně symbolické, i když jmenovací pravomoci typu bankovní rady ČNB nebo navrhování ústavních soudců toto vymezení přeci jen přesahují. I tak platí: prezident je spíše reprezentantem státu než aktivním hráčem, který by přetvářel politické reálie. Miloš Zeman s odvoláním na počet svých voličů z přímé volby chce evidentně tuhle mocenskou logiku obrátit.

Rozumná politická opozice by měla přestat skákat na jeho více či méně vtipné výroky a měla by místo toho chladnokrevně navrhnout systémové řešení, které by odkázalo prezidenta na místo, které mu přisoudili tvůrci Ústavy. Co by to mohlo být? Někdo by měl přijít s konceptem, který vrátí úřadu prezidenta jeho pravé poslání. Když se ukázaly ústavní zvyklosti jako nedostatečná zábrana mocenských eskapád, musí nastoupit návrh na explicitní zpřesnění prezidentských pravomocí, podobně jako ve státech typu Řecka s obdobnou minulostí mezi diktaturou a demokracií.

Existuje například dvacet let starý návrh na změnu Ústavy, spočívající v upřesnění pravomocí prezidenta v oblastech jako je navrhování ministrů nebo odvolávání a jmenování vlády. Kdyby politici tyto změny v minulosti zavedli, nebyli bychom dnes svědky krize kolem ministra kultury. Nebyl by pro ni prostor. Politické strany by tento návrh mohly oprášit a udělat z něj jeden z pilířů sněmovních voleb.

A pak je tu ještě jeden moment, na který mnoho lidí myslí, ale bojí se jej vyslovit. Vzhledem k věku současného prezidenta a možným zdravotním rizikům je zde precedent, s nímž současná Ústava rovněž nepočítá: V roce 1975 byl prezident Ludvík Svoboda duševně a zřejmě i fyzicky neschopen vykonávat funkci hlavy státu. Když nechtěl sám odstoupit, musel tehdejší parlament docela potupně přijmout ústavní zákon o jeho odvolání. I na tyhle okamžiky by zřejmě Ústava měla pamatovat, protože přímo volený prezident, který je ve zdravotním stavu, kdy už například ani nedokáže zodpovídat za své činy, je rizikem pro stát, v jehož čele stojí.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud