KOMENTÁŘ VADIMA PETROVA | Komu můžeme v době třicetiletého výročí sametové revoluce vystavit účet za to, kam jsme zemi dovedli? Stav ekonomiky, kvality života, zemědělství, průmyslu, životního prostředí… je mnoho rovin, ve kterých ten výsledek prozkoumat. Materiálně jsme si polepšili, svobodu a demokracii jsme v naší zemi uhájili, úspěšně jsme se integrovali do západních struktur. A co se týče kvality života, je otázka, jak ji budeme definovat.
Minulost měnit nelze, přesto o ní máme pořád pochybnosti. Klademe si otázky, jestli to tehdy dostali do rukou ti správní lidé. Je „samet“ především výsledkem statečnosti studentů na Národní třídě nebo umělců, kteří přesvědčovali lidi v továrnách a na náměstích? Nebo důsledkem rozhodnutí komunistů a estébáků tušících neodvratnost pádu, kdy snad sami hodili ručník do ringu, aby pak byli první ve frontě, když se rozdával státní majetek do soukromých rukou? Nebo nám to zařídili disidenti?
„Musím znovu a jasně zdůraznit, že pád komunismu v naší zemi byl především nedílnou a přirozenou součástí určitého velkého mezinárodního pohybu. Ano, starý režim se mohl u nás rozpadnout o něco dříve i o něco později, mohl se rozpadat rychleji, ale i podstatně pomaleji, mohlo se to stát tisícero jinými způsoby, lepšími a hlavně nepoměrně horšími. Ale i kdyby pád totalitního systému netrval u nás dny, ale dlouhé a trýznivé měsíce, ne-li léta, a i kdyby byl provázen nesrovnatelně větším množstvím překážek a možná i utrpení, nic by to neměnilo na zřejmém faktu, že se to v daném mezinárodním kontextu a právě zde, uprostřed Evropy, a právě v této zemi, s její historií a tvůrčím nábojem, stát muselo,“ prohlásil ve Vladislavském sále 28. října 1999 Václav Havel, čímž vůbec nemíním zásluhy kohokoliv snižovat.
