Petrov: Má smysl chodit na Nabarvené ptáče? | info.cz

Články odjinud

Petrov: Má smysl chodit na Nabarvené ptáče?

RECENZE| „Na to nejdu, samý násilí, dokonce na zvířatech – to mi fakt vadí. Marhoul chce jen šokovat, jde mu o prachy, chce Oskara, počkám, až to budou dávat v televizi, na tříhodinový film do kina nejdu…“ je slyšet od těch, kteří film Václava Marhoula Nabarvené ptáče neviděli. Má smysl na něj chodit a riskovat krutosti a tříhodinovou délku?

Malý chlapec při svém putování kdesi východní Evropou za druhé světové války potkává jednu katastrofu za druhou. Polská kritička film označila za pornografii násilí: „Pobouření a šok se postupně mění v lhostejnost. Taky jsem měla chuť odejít z kina, ale ne proto, že jsem nemohla vydržet to, co se dělo na plátně. Tento styl vyprávění mě jednoduše znudil. Nepotřebuji takové filmy, abych si pamatovala a cítila. Znám lepší. Švy Marhoulovy strategie se odhalují a celek se přesouvá do grotesky. Úporná fantasmagorie se stává pornografií násilí.“

Poláci mají historický problém se svým rodákem Jerzym Kosińskim – autorem románu, podle něhož je film natočený, a tak se paní kritička chová v duchu tohoto národního odsudku. Kritiku média zčerstva přenesla na české diváky, proto ty reakce v úvodu. Na druhou stranu, kdyby Marhoul jako producent chtěl vzbudit o film zájem, asi by to nemohl udělat lépe. Film není prvoplánově drastický. Dokonce tak decentní pojetí bych od vojáckého Marhoula nečekal. Také záleží na tom, s čím to násilí budete srovnávat. Pokud s Tarantinem, s Erbenovou Kyticí, se Statečným srdcem Mela Gibsona nebo s filmy, jejichž cílem je hlavně šokovat a strašit, jako jsou všechny ty o vetřelcích, příšerách, upírech, mučení, vraždění… tak si řeknete, že je prvoplánově drsná ta polská filmová kritička.  

O čem tedy film je, když ne o putování od jedné katastrofy ke druhé? Pro mě je ten příběh podobenstvím života. Radost a štěstí nejsou nárokové, a když nás potká neštěstí, nejsme na něj připraveni. Hlavní hrdinu zlo srazí na kolena, ale on se zvedne a putuje dál. „Světlo je vidět jen ve tmě,“ zní slogan filmu. Marhoul říká, že ten film točil o naději. Putování životem je stejné. Když člověk padne, musí vstát a jít dál, protože neví, co ho čeká. Buď porážka, anebo výhra. Naděje, že všechno dobře skončí, tomu plahočení dává smysl.  

Nutnou součástí filmu je vůle Nabarvenému ptáčeti věnovat čas a pozornost. Pokud budete čekat až film přijde do televize, bude jeho efekt zeslabovat fakt, že můžete navštívit ledničku, kdykoliv vás napadne nebo se podívat od koho pípla esemeska. Ten film nabízí inspiraci k vnitřnímu monologu. Řekl bych až na úrovni jakési meditace. Mně se společně s příběhem odvíjely vlastní myšlenkové obrazy. O nesmyslnosti války, utrpení lidí, zvířat, země. Přemýšlel jsem nad tím, kolik tisíců dětí teď bloudí po světě ve válečných zónách a hledá bezpečí. Přemýšlel jsem nad tím, že ten kraj, který se zdá někde neurčitě jinde, je kousek od nás, i ta doba není tak vzdálená.  Při pohledu na kozáky, jak likvidují vesnici a Rudá armáda vesničany ochrání, jsem si zase vybavil diskuzi kolem Koněva a naše národní trauma ze Sovětů, ke kterým se tady upínají naděje vražděných vesničanů. Přemýšlel jsem o bodě zlomu, za nímž napínaná struna praskne, ztráta naděje člověka srazí na kolena a on rozmnoží řady zhrzených a ukřivděných snažících se uklovat každé ptáče, které se chová jinak.  

Scénář Václava Marhoula je samostatná a velmi pokorná práce s předlohou. Nejde o „natočení“ knihy, ani o její totální filmové přepsání. Kamera Vladimíra Smutného slouží příběhu, nestrhává na sebe pozornost. Neputuje vedle příběhu, nejde nad něj, nevyužívá ho ke svým obrazovým exhibicím. Zvuk Pavel Rejholec, Jakub Čech – velmi profesionální. Zase, nesnaží se na sebe upozornit. Nejsou tam vidět ambice dostat cenu za zvuk. Střih Luděk Hudec – řada filmařů má k němu výhrady, že to prý mohlo být lepší. Možná, nevím, mě střih nerušil, ani bych film nekrátil. Nenudil jsem se, byl jsem v napětí celou dobu. Hudba – respektive její absence. Pro mě je velmi překvapivé, že mi nechyběla. A když zazněla nějaká ta harmonika, patřilo to tam. Nejen že hudba byla funkční, ale zároveň posloužila jako refresh unaveného vnímání. Jiný podnět.

A závěrečný zpěv Jitky Čvančarové v hebrejštině najednou vyústí do skvělého finále, který dá filmu další přesah. Nechci rozebírat výkony jednotlivých herců, snad jen, škoda, že Stellan Skarsgård nedostal větší prostor, ale zároveň obdivuji Marhoula, že ho nezlákalo mu ho poskytnout, stejně tak jako ostatním, jako jsou Harvey Keitel a Julian Sands, když už je tam měl. A na závěr samotný Václav Marhoul ve své trojjediné roli scénáristy, režiséra a producenta. Jeho dva předchozí filmy Mazaný Filip a Tobruk teď vnímám jako přípravku ke vstupu mezi opravdové filmaře. S tímhle filmem rovnou mezi ty světové.

Vadim Petrov je hudebník, pedagog a mediální expert. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud