Petrov: Neúcta k medailím z české kotliny nevymizela | info.cz

Články odjinud

Petrov: Neúcta k medailím z české kotliny nevymizela

KOMENTÁŘ VADIMA PETROVA | Každý rok se okolo udělování cen k výročí založení samostatného Československa strhne povyk. Ani letošek nebyl výjimkou. Jako obvykle je dělícím elementem osoba prezidenta Miloše Zemana a střetávají se dva pohledy: zda je, nebo není přípustné od něj ocenění převzít.

Touhu oceňovat ty, kteří nějak vynikli, zasloužili se nebo bojovali za společnou věc, mají lidská společenství odjakživa. Rakousko-Uhersko udělovalo řády ve velkém, mělo za sebou dlouhou historii a medailí bylo tolik, že první republika celý systém odmítla, do samotné existence vstoupila bez medailí a dokonce zrušila i šlechtické tituly. Jenže zdá se, že žádný stát bez medailí dlouho nevydrží. Bylo třeba ocenit legionáře a další, kteří se zasloužili o jeho samostatnost, a tak už v roce 1920 Československo několik vyznamenání za statečnost a zásluhy zavedlo. Také mezinárodní zvyklosti si vyžadovaly nějaké medaile k ocenění diplomatů a jiných zahraničních představitelů.

Období, které následovalo, možná dalo základ dnešnímu skepticismu. Počínaje řády třetí říše až do roku 1990, kdy komunisté celý systém státních vyznamenání zaplevelili do té míry, že se v nich nikdo nevyznal, se prestiž medailí dostávala k bodu nula. Není se co divit, byla to doba hrdinů socialistické práce, zasloužilých a národních umělců i řádu Klementa Gottwalda za budování socialistické vlasti.

Paradoxem bylo, že jsme si sice medailí nevážili, ale oceňovaných osobností většinou ano. S medailemi byly spojeny materiální výhody a tak je jejich příjemci v tichosti akceptovali. Samozřejmě se našli jedinci, kteří ceny odmítli, jako Josef Kemr nebo hokejová legenda František Pospíšil a další, o kterých se to ani nedozvíme, ale nejednalo se o žádné masové chování. V tomto schizofrenickém stavu jsme dokázali žít až do roku 1990 a vzniku samostatné České republiky, kdy stát vytvořil nový systém vyznamenání, který nebyl spojený s materiálními výhodami.

Neúcta k medailím, ale v české kotlině nezmizela.

Obvyklou kritiku výběru oceněných stejně jako za dob Václava Havla či Václava Klause letos doprovází jeden nový aspekt a to je diskuze o zdravotní způsobilosti prezidenta Zemana. Debatu o jeho stavu rozvířila návštěva Ústřední vojenské nemocnice a následně zveřejněná zpráva lékařů. Prezident ji sám interpretoval na televizi Barrandov slovy: „Srdce, ledviny, plíce, játra v pořádku a tak dále. Jen bolavé nohy, které mě bolí už několik let, jsou stále bolavé.“

Část společnosti je ráda za pozitivní zprávu, část ráda není a nevkusně naznačuje, že prezident je ve stavu, kdy se o jeho dalším setrvání ve funkci brzo postará příroda. Dalším je to jedno, ale pak je mnoho lidí, kteří mají pocit, že se jim zase lže. Mají pocit, že je na tom prezident hůř než zpráva říká.

Rozum mi nebere, že zprávu zpochybňují někteří lékaři nebo ti, kteří od lékařského poslání zběhli. I když lékař nepraktikuje, nemá mít nějaké etické mantinely? Pokud nezná souvislosti, pokud není přímo členem lékařské konsilia a pokud mu pacient nedal svolení, aby zprávu interpretoval, nemá být ve svých komentářích zdrženlivější? Argumentem je, že stav prezidenta je věc natolik důležitá, že je třeba o něm mluvit. Já jsem pro, ale proč ty spekulace?

Například v televizi Seznam ředitel Knihovny Václava Havla, vystudovaný psycholog Michael Žantovský řekl: „O Zemanově zdraví neříkají pravdu, psychicky něco není v pořádku a změny jsou vidět,“ v nebo v pořadu Interview ČT24 šéf lékařské komory Milan Kubek pronesl, že „každý na první pohled vidí, a nemusí být lékař, že pan prezident není zdráv, takže tady ty informace prostě nesedí,“ a dodal: „Všichni víme, že je to starý muž, všichni vidíme, že mu síly ubývají, a je jasné, že není zcela zdráv.“

Ten neustále zmiňovaný věk - starší lidi provází emoční labilita, bývají nepřizpůsobiví, netolerantní, klesá autokritika… Ctít stáří je ale společenská norma, která je respektovaná všemi národy a společenstvími a je také znakem západní křesťanské civilizace. Dehonestovat někoho na principu stáří je i u přírodních národů tabu, natož ve vyspělé společnosti.

Ředitel organizace Post Bellum Mikuláš Kroupa považuje vyznamenání od prezidenta Zemana za bezcenné tretky, Filip Renč sice medaili převzal a stěžuje si, že do něj kde kdo kope. Sám si do prezidenta kopne rád a v Reflexu národ ubezpečuje, že se za prezidenta stydí.

Vzít od někoho cenu a pak na něj plivat může být charakterová vada nebo zastydlá puberta, která se projevuje mentálním infantilismem a neadekvátními reakcemi. O co důstojněji se s cenou vypořádal katolický kněz Petr Piťha. Když ji odmítl, vysvětlení poslal kanceláři prezidenta a neměl potřebu cenu ani prezidenta nijak dehonestovat.

Je na prezidentovi, komu se rozhodne medaili dát. Každý si svobodně rozhodne, jestli přijme cenu od prezidenta, nebo je pro něj problém, že prezidentem je Miloš Zeman. Jak vkusně nebo nevkusně se k tomu vyjadřujeme, neřekne tolik o tom, jaký je prezident nebo kandidáti na medaili, spíš to vypovídá o tom, jací jsou ti komentátoři.

Autor je členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud