Konec idylky, polsko-ukrajinské vztahy se prohýbají pod tíhou sporů a jedna teorie střídá druhou. Nastane klid aspoň po volbách?

KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Uplynulý týden přinesl prudké vyhrocení vztahů mezi Polskem a Ukrajinou. Pověst Varšavy jako jednoho z nejpevnějších spojenců napadené země dostala trhliny a šrámy utrpěl i Kyjev – místo vděku a rozvahy neváhal pustit jedovatou slinu na adresu důležitého partnera. Hlavní příčina této nervozity je zjevná: parlamentní volby v Polsku konané 15. října. I když souvislostí je mnohem víc…

Polská vládní strana Právo a spravedlnost (PiS) hraje ve volbách o mnohé a po dvou volebních obdobích může být v krajním případě odstavena od moci. I proto se nikdo nezdráhá použít ostrou rétoriku. Některé výroky ale vyvolávají dojem, že by příčiny tohoto napětí mohly být přeci jen hlubší a trvalejší.

O co fakticky jde? Polsko si spolu se Slovenskem, Maďarskem, Rumunskem a Bulharskem vymohlo v květnu na Evropské komisi možnost zakázat dovoz ukrajinského obilí a dalších zemědělských plodin s odůvodněním, že jejich nízké ceny ničí místní zemědělce. Komise minulý týden tuto výjimku odmítla prodloužit. Polsko a Maďarsko to ale neuznaly a de facto v rozporu s pravidly EU vyhlásily na ukrajinské dovozy jednostranné embargo. Ukrajina se naštvala a pohrozila, že obě země bude žalovat u Světové obchodní organizace.

Už v červenci ukrajinský premiér Denys Šmyhal kritizoval polské počínání jako „nepřátelské a populistické“. Jeden z poradců polského prezidenta Andrzeje Dudy na to reagoval poznámkou, že by Kyjev měl být vděčnější za všechno, co pro něj Polsko udělalo. Mimochodem, podobná slova nezaznívají na adresu Ukrajiny poprvé.

Nenávist vůči Ukrajincům v Česku sílí. Opozice ji přímo šíří, ale vinu má i vláda

Tento týden prezident Volodymyr Zelenskyj na tribuně Valného shromáždění OSN – tedy za celosvětové pozornosti – jedovatě podotkl, že „některé země předstírají solidaritu“ a nepřímo tak nahrávají Rusku. Prezident Duda, který normálně Zelenského nadšeně objímá, se s ním potom v New Yorku odmítl sejít. Premiér Morawiecki si povolal ukrajinského velvyslance a vzápětí oznámil zastavení dodávek polských zbraní napadené zemi s tím, že se Polsko musí soustředit na budování vlastních ozbrojených sil.

Morawiecki výrokem o zbraních samozřejmě vzbudil další pozornost. Jakkoli je časový souběh s výše uvedenými „obilnými“ spory zjevný, mnozí upozorňují na určitou dezinterpretaci premiérových slov a vysvětlují je jako prosté konstatování skutečnosti, že Polsko už nyní nemá Ukrajině co dodat a potřebuje doplnit vlastní arzenál.

Buď jak buď, s blížícími se volbami polská vláda dává před podporou Ukrajiny přednost vlastním rolníkům, kteří představují voličskou základnu PiS; laciné ukrajinské dovozy reálně ohrožují jejich živobytí. Roli hraje i to, že podle průzkumů by pravicově konzervativní PiS mohla k dalšímu vládnutí potřebovat krajně pravicovou Konfederaci svoboda a nezávislost, která v kampani přímo brojí proti další polské podpoře Ukrajině.

Kyjev má ovšem také dobrý důvod trvat na vývozu obilí, které je hlavní položkou jeho exportu, a tudíž zdrojem devizových příjmů, jichž se napadené zemi těžce nedostává. Právě proto EU po spuštění ruské agrese otevřela své hranice veškerému ukrajinskému importu, a to bez omezení; tehdy to nikomu nevadilo.

Když Rusko odmítlo prodloužit dohodu garantující bezpečnou dopravu ukrajinského obilí po moři, vzrostl logicky význam železniční a silniční přepravy přes sousední země. Problém je ovšem v tom, že část tohoto obilí nepokračuje dál do afrických a asijských zemí, které je tradičně odebírají, ale končí za hranicemi na místním trhu. Polsko teď po vzoru Maďarska zakazuje navíc také dovoz ukrajinského slunečnicového a řepkového oleje, kukuřice či ovoce.

Když lidem řeknete, že není na důchody a doktory, ale na Ukrajinu se peníze najdou, přirozeně se naštvou. Slovenskem zmítá hněv a zklamání, říká exministryně Saková

Z dostupných informací není úplně jasné, proč tento problém vlastně existuje. Zajisté, jakmile zemědělské plodiny překročí hranice unie a ocitnou se na jejím trhu, je na ně pohlíženo jako na evropské a „rozpustí“ se na vnitřním trhu EU.

Co ale brání ukrajinským vývozcům a polským (slovenským, maďarským…) dovozcům či zprostředkovatelům zajistit, aby obilí v zaplombovaných vagonech či kamionech jen překračovalo území sousedů a pokračovalo tam, kam směřoval původní export po moři? Jsou zde zásadní logistické či infrastrukturální překážky, nebo prostě nedostatek dobré vůle? Polská i ukrajinská strana nyní oznamují, že budou jednat. Nepochybně je v jejich silách najít vzájemně přijatelná řešení – aspoň po 15. říjnu, ať už bude v Polsku vládnout kdokoli.

Ale co když se to nestane a vzájemná nevraživost se „zadře pod kůži“? Poláci mají vztah k Rusku jasný a budou určitě dál poskytovat logistickou bázi pro západní vojenskou a další pomoc Ukrajině, dokud se s nimi bude bít. S Ukrajinci však mají také historické nevyřízené účty; moc se o tom v nynějším kontextu nemluví, ale před časem Varšava požadovala po Kyjevu omluvu za masové vraždění Poláků ukrajinskými nacionalisty za německé okupace ve Volyni a východní Haliči, což je dnes území Ukrajiny. Počet obětí masakrů v letech 1943-45 se odhaduje na sto tisíc.

sinfin.digital