KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Mnohých Evropanů se zmocňuje neklid a nejistota – a také vztek a beznaděj. Po dvou letech frustrujících covidových omezení, po strachu z Putinovy války a její hypotetické jaderné eskalace se naplno odhalil další strašák: energetická krize a drahota.
Týká se to lidí od Lisabonu po Tallinn, i když v různé míře. Obavy, jak zaplatí faktury za plyn a za elektřinu, zda budou mít doma v zimě teplo, zda poteče teplá voda, zda budou moct svítit a prát. Anebo, v případě těch nejchudších, zda se dostatečně nají.
Na tomto nepohodlí, na rozčarování z toho, že se nekoná vytoužený „návrat k normálu“, vydělávají ti, kdo nabízejí zdánlivě snadná a přímočará, ovšem ve skutečnosti utopická řešení: populisté všeho druhu, ať už jsou řazeni ke krajní pravici, nebo ne.
Evropské vlády se mobilizují, dokončují podpůrné programy pro domácnosti, vymýšlejí dodatečné dotace pro podniky. EU se pokouší tyto snahy nějak koordinovat. Ale tváří v tvář krizi, jakou Evropa dlouhé desítky let nezažila, vypadají v očích vyděšených lidí všechny tyto kroky zcela nedostatečně – a to ještě dřív, než jsou vůbec uvedeny do života.
Místo semknutí politických sil, místo solidarity tváří v tvář hrozbě, která bezprostředně souvisí s rizikem ozbrojeného konfliktu, dávají populisté zatím vesměs přednost konfrontaci. A vyplácí se jim to.
Nástup k moci
V nedávných volbách ve Švédsku získala 20,5 % hlasů (krajně) pravicová strana Švédští demokraté (SD). Stala se tak nejsilnějším uskupením pravicové vládní koalice, která se ujímá moci v těchto dnech. Zatím ještě neznáme konkrétní složení kabinetu, vliv SD ale bude značný – s pravděpodobnými dopady na priority švédského předsednictví v EU, jehož nastavení se tak stává velkou neznámou i pro českou vládu, která bude v prosinci předávat štafetu právě Švédům. Jedno se zdá být jisté – Švédsko změní postoj vůči imigraci, protože právě to bylo nosné téma, které dostalo SD až k vládní odpovědnosti.
