Poučení z krizového vývoje po Mnichovu 1938. Komentář Daniela Hermana | info.cz

Články odjinud

Poučení z krizového vývoje po Mnichovu 1938. Komentář Daniela Hermana

Mnichovské události pro nás znamenaly pohromu a počátek pohrom, které pak ve svých důsledcích trvaly desítky let. Oběti na životech, věznění, rozvrat země, to všechno jsou ty viditelné dopady. Za tím vším je ale ještě pocit nespravedlnosti, že jsme byli zrazeni a opuštěni.

Když se na to budeme dívat z hlediska strategie, je pravda, že naše vyhlídky na válečném poli nebyly velké, takže kdybychom uvažovali, zda bychom tehdy mohli vyhrát, nebo aspoň uhrát nějakou remízu, nemuseli bychom uvažovat dlouho.

Byli jsme ale opravdu bez možnosti udělat něco jiného, než byla tehdejší kapitulace? Člověk je tvor svobodný, ačkoliv je jeho svoboda mnoha okolnostmi omezená. Lidskou svobodu ale předpokládáme, opak se dokazuje. Ani v historii nebývá jen volba mezi dvěma možnostmi. Tváří v tvář porážce si můžeme aspoň vybrat, jakým způsobem prohrajeme a tak vlastně zůstat svobodnými. Svobodnými vnitřně, což se pak zase může proměnit ve svobodu vnější. Když je nevolník i nevolníkem v duši, nikdy se nic nezmění.

Mohli jsme třeba diktát odmítnout a počkat, co se bude dít. Možná by to protivníka zaskočilo, aspoň na chvíli. Kdybychom byli napadeni, což je pravděpodobné, mohli jsme klást aspoň symbolický odpor, abychom nemuseli žít další desítky let s pocitem, že jsme se zachovali zbaběle a celá ta armáda dvacet let budovaná, byla k ničemu. Nejen k ničemu, všechno padlo do rukou nepřítele jako dárek.

Chyběl tu známý plán B. Kdybychom byli poraženi, mohli jsme mít legitimní exilovou vládu hned a nemusela by bojovat o své uznání. Lidé a prostředky pro zahraniční odboj jsme mohli ve značné míře převést podle plánu, stejně jako připravit síť domácího odboje. Mohli jsme zničit zbraně, aby se nedostaly do rukou nacistům a poškodit strategické podniky. Letadla mohla odletět do zahraničí.

Takhle to vypadá jako námět pro román z alternativní historie, ale přesně takové věci navrhovali naši zpravodajci několik dní před březnovou okupací v roce 1939, když už byla výchozí situace horší a času málo. Nikdo je nebral vážně.

Mnichov je připomínka toho, že demokracie nemá být připravena jen na dobré časy, ale musí počítat s tím, že přijde i to nejhorší. Aby přežila, musí vědět, co dělat potom.

Bolestí politiky často je, že žije každodenností, což funguje v poklidných časech. Pokud ale nemá ducha, ztroskotá na nečekaných krizích, nebo na krizích, které se čekat daly, ale nikdo si je nechtěl připustit.

Jsme země, která leží v části Evropy, kde k její historii patří zvraty, krize, neklid. Máme s tím ale dlouhodobou zkušenost, ze které bychom mohli čerpat. Víme, co se osvědčilo a co selhalo. Zažili jsme, co se nevyplatí, jako třeba iluze „míru pro tuto dobu“, které věřili někteří lidé po Mnichovu. Všechno nasvědčovalo válce, kromě podpisů na kusu papíru. Máme si dnes pamatovat, že u podpisů a slibů se musíme také dívat na to, komu patří ruka, která podepisuje.

Tohle je naše „poučení z krizového vývoje“ po mnichovské dohodě, po paktu Ribbentrop – Molotov, po moskevských protokolech. Když si to uvědomíme, může někdejší porážka přispět k našemu příštímu vítězství.

(Autor je bývalý ministr kultury a exšéf Ústavu pro studium totalitních režimů.)

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud