Souhlasíte s tezí raženou třeba Piráty, že člověk má mít zaručené „právo na bydlení“? Ne? A souhlasíte s názorem, že člověk má právo na kvalitní ověřené informace z médií zdarma? … Neslyším odpověď. Nějak podvědomě se možná nechcete přidat k progresivistické levici v prvním případě, ale ta druhá otázka, tam už to tak jasné není, že? Kam by svět dospěl, kdybychom museli za informace dodané v určité kvalitě, míře srozumitelnosti s kontextem a v tu pravou chvíli, platit? Nebyl by to konec demokracie, říkáte si. Nebyl. Až se to stane a bez platby za výše zmíněné se neobejdete – a dojde k tomu dříve, než si myslíte – bude to její opravdový začátek.
Zatímco volání po „právu na bydlení“ zaznívá hlavně z krajně levé části spektra naší společnosti, které je zatím v menšině, právo na informace zdarma je významnou částí veřejnosti bráno jako téměř právo ústavní. Možná jej někdo mylně zaměňuje s právem na informace vztahujícím se k Listině základních práv a svobod. Většina lidí si však po dobu existence zpravodajství na internetu zdarma prostě zvykla na pohodlnou bezplatnou službu.
Společnost však prochází radikální změnou. V některých oblastech si to uvědomuje (učíme se třeba nakupovat či studovat on-line), jinde je proměna plíživá. Takovou skrytou oblastí, kterou po brutálně urychlené disrupci čeká v blízké době exploze – po níž nezůstane kámen na kameni – není nic menšího než svět médií. Skrytou nikoli proto, že bychom ty obrovské změny neviděli. Skrytou proto, že si většina z nás neuvědomuje ty významné dopady na celou společnost, které to přinese.
Nepředstavujme si pod pojmem média jen ta tzv. tradiční: noviny, televize, případně zpravodajské webové stránky. Sto procent z nás, kteří jsme schopni alespoň z části „sledovat přítomnost“, je součástí světa médií. Každý, kdo má telefon, Facebook nebo používá Google, dívá se na televizi nebo sleduje třeba fanouškovskou stránku o avionice. Svět médií nejsou zprávy, komentáře či podcasty. Svět médií je samo prostředí, ve kterém žijeme.
Českou mediální realitu (která se zpožděním tří až pěti let kopíruje dění v západním světě), dobře známe. Po prvních deseti letech nového milénia, kdy médiím (myšleno těm velkým tradičním) vládli odpírači existence digitálního světa, přišla osmiletka strmého pádu – zmizeli čtenáři klasických produktů, jako byly tištěné noviny, a s nimi i zisky a vliv. A pak přišel covid a s ním je pryč i ta poslední špetka naděje, že „se to někde přece musí zastavit“. Nemusí a nezastavilo. Pokud tedy část z nás čerpala informace a činila rozhodnutí z tohoto „starého“ světa, musí jen smutně sledovat, jak toto prostředí nevyhnutelně pohlcuje černá díra nekompetence, nezájmu a apatie.
