KOMENTÁŘ JANA PALIČKY | Pozorný čtenář jistě pochopil narážku na slavnou knihu Kena Keseyho (respektive její filmovou adaptaci Miloše Formana), která se odehrává v blázinci. Podobnou atmosféru evokuje i dění v ČSSD, která na sjezdu potvrdila Jana Hamáčka za svého předsedu, což vyvrcholilo vyhazovem jeho vyzyvatele Tomáše Petříčka z ministerské funkce. Z pláče liberální části politického spektra (a jeho pozorovatelů) nad Petříčkovým osudem by se skoro mohlo zdát, že on byl tím mužem v bílém plášti, který se v onom pomyslném ústavu liší od chovanců hlavně tím, že má klíče. Pravda je ale taková, že byl spíš jen pacientem, který se uměl navenek projevovat o něco duchapřítomněji než zbytek ansámblu. Pro image „dobrého politika, kterého bude škoda,“ to mnoha lidem stačilo.
Virtuální
sjezd ČSSD připomínal noc oranžových dlouhých
nožů. Jan Hamáček poté, co obhájil post předsedy skomírající
partaje, nelenil a jal se poraženého konkurenta Tomáše Petříčka
zadupat do země se vší parádou, takže mu sebral i „hračku“ v podobě ministerstva zahraničí. Následovala
vlna pohoršení liberálů na sociálních sítích,
že tohle je neskutečná nehoráznost a co že si to ten Hamáček vůbec dovolil slušného
pana Petříčka takhle ošklivě vyhodit.
Celé to má dvě roviny – vnitrostranickou, kde Petříčkovo odvolání z ministerstva vlastně nic neznamená. Jediným zprostředkovaným efektem bude, že se na ministerské kárce stihne na pár měsíců svézt Jan Birke, který má být instalován na ministerstvo kultury, odkud Lubomír Zaorálek přesedne na křeslo po Petříčkovi, kde už jednou působil. Zaorálek se na to tedy zatím příliš netváří, ale... A pak je tu rovina „mimostranická“, kdy jde o takzvaný „Petříčkův efekt“, tedy skutečnost, že osoba odvolaného ministra byla vždy populární jen a pouze v okruhu lidí, kteří ČSSD nevolí a nikdy ani nebudou, což je jí platné jako mrtvému zimník.
Tryzna nad Petříčkovým koncem budí dojem, že on byl tím jediným slušným členem současného kabinetu. Velkoryse však opomíjí fakt, že Petříček byl ve vládě Andreje Babiše držené u moci komunisty zcela dobrovolně a vše, co napáchala, jde i na jeho vrub. Kdyby po jakémkoliv z nekonečné řady přešlapů ať už Babiše nebo i svých spolustraníků Petříček sám rezignoval, asi by šlo o nějaké zásadovosti hovořit. Takto byl leda jednookým králem mezi slepými, který ale ve chvílích, kdy mohl onu proklamovanou slušnost jakkoliv prokázat, namísto toho přivřel oko a dělal, jako kdyby se ho to vlastně netýkalo.
