KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Podepsáno. Česko má konečně dohodu o obranné spolupráci s naším největším spojencem. Ani to tak nebolelo, na rozdíl od kraválu kolem radaru se nyní ruská pátá kolona zmohla jen na pár výkřiků. Proč vlastně něco takového potřebujeme? Proč je vojenská smlouva s USA nejlepším možným naplněním sloganu „Česko na prvním místě“? A proč se proti ní spojují extremisté bez ohledu na barvu?
Začněme tím nejdůležitějším. Co jsou naše základní či přímo životní národní zájmy? Přece suverenita, územní celistvost a svrchovanost. Jen velký idealista nebo velký nepřítel České republiky vám bude tvrdit, že nejlépe si tyto hodnoty ubráníme úplně sami. Naše hořké zkušenosti z minulého století ukazují opak. Velmoc, kterou od jejích nepřátel dělí oceány, jakou je USA, se snad může spoléhat sama na sebe. Přesto tak nakonec nečiní, brání své spojence, protože ví, že jsou důležití i pro bezpečí Američanů.
Zajistit našim občanům bezpečí, základní práva, svobodu, demokracii a právní stát je samozřejmě povinností české vlády a žádné jiné. Otázka zní, jak to udělá. Přičemž na rozdíl od řady jiných témat obranyschopnost nemá být předmětem politických bojů, ideologických různic a už vůbec ne populismu. Jestli něco Jiřímu Paroubkovi nikdy nezapomenu, tak to není jeho vydírání během povolebního patu ani jeho demagogie kolem třicetikorunových poplatků u lékaře, ale to, že otočil a zradil svou zemi ve věci amerického radaru.
Musíme rozlišovat, co je běžná politická taktika (jakkoli je nám nepříjemná a nesouhlasíme s ní) a kdy jde o podkopávání českých národních zájmů. Dokud byl Paroubek premiérem, umístění prvků protiraketového systému na našem území vyjednával, jako opozičník měl najednou pocit, že vydělá na tom, že se postaví na zadní. Spřáhl se tedy s ruskou pátou kolonou proti vlastní zemi. Jako někdo, kdo měl tu výsostnou čest řídit stát, se k něčemu takovému neměl nikdy propůjčit.
