Putin se nám musí smát. V klidu sleduje, jak z úspěchu udělat ostudu, a ještě se jako národ rozhádat

KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Česko dosáhlo obrovského úspěchu. Rozbití dvou rezidentur Putinových tajných služeb a rázná redukce ruské ambasády je něco, co se nám nepovedlo za třicet let a nedokázal to ani nikdo v NATO a EU. Ale nebyli bychom Češi, kdybychom i takové vítězství nedokázali obrátit takřka v prach. Po třech týdnech křiku a podezírání tu stojíme rozhádaní a nečitelní pro spojence.

Kauza Vrbětice je učebnicovým příkladem, proč tak těžko v zahraničí prosazujeme své národní zájmy a proč jsme tak snadnou obětí manipulací, ať už ze strany populistů, médií, nebo všelijakých trollů. Už dlouho si myslím, že nám chybí něco, co nazývám „imperiálním cítěním“. Třeba Britové nebo Poláci se umějí pořádně přít i vzájemně urážet, ale jakmile jde o jejich zemi, stojí za svým státem, za svojí vládou, za svými bezpečnostními složkami. My ne, my spíše uděláme úplný opak.

Je to neuvěřitelné. Podařil se nám kousek, který je pro Putinovu arogantní „ruskou říši“ čímsi bezprecedentním. Ani velké země se podobné reakce nikdy neodvážily a tento tvrdý zásah přišel od „trpaslíka“ a někdejšího vazala. Za to si zaslouží naše tajné služby, policie a nakonec, ale ne v poslední řadě, vláda, uznání. Jenže v tom posledním je „problém“: tenhle úder totiž zasadil Rusku kabinet, od nějž jsme to nečekali, a někteří z nás nejspíš ani nechtěli. A tak se místo hrdosti mnozí cítí zaskočení nebo snad ukřivdění.

Férově oceňme, jak se špičky vlády v kauze Vrbětice zachovaly. Udělat politické rozhodnutí a vyhostit tak mimořádný počet agentů a dál odpovídat na protiakce ruské diplomacie, to nebylo na policii, státním zastupitelství, ani na BIS. Šlo o krok vlády, která má v tomto případě výsostné postavení a nese odpovědnost. Nemusela vyhostit nikoho a mohla třeba jen odvolat velvyslance, nebo poslat domů dva až šest agentů (dle počtu lidí, kteří se měli podílet na vrbětické sabotáži). Rozhodla se ale k něčemu, co od nás nečekaly ani západní spojenci – rozbít takřka celou ruskou zpravodajskou síť v Česku.

Neobešlo se to bez zaškobrtnutí a neobratností, ale to na podstatě nic nemění. Toto jsou fakta, toto je pořád to hlavní, co se stalo, a vše ostatní leží o několik řádů níž. Rozhodují činy, ne „co by kdyby“. Neoblíbený kabinet v jádru konal správně, a dokonce odvážně.

Zde by mohl komentář za normálních okolností skončit. Bohužel, to, co následovalo, poukázalo na deficity v moderní české povaze, jež nám brání vrátit se tam, kam patříme: do středu evropské civilizace. Nejen geograficky, ale i ve smyslu centra dění. Jistě, že nectnosti jako malost, strkání nosu do cizích věcí, žárlivost na cizí úspěch, nenávist, urážlivost a ublíženost jsou rozšířené a rozdělují lidi všude. Ale neměly by převýšit společný národní zájem.

Zbytek textu je pro předplatitele
dále se dočtete:
  • Jaké tři klacky jsme si hodili pod nohy?
  • A co způsobil "Aeronet pro lepší lidi"?
sinfin.digital