Čeká nás prudké brzdění, na které nebudeme připraveni. Zelenou politickou ideologií si lžeme do kapsy

Jan Barták

KOMENTÁŘ JANA BARTÁKA | Ztráta biodiversity, klimatické změny, znečištění ovzduší a ztráta přírodního kapitálu jsou těsně svázány s ekonomickým rozvojem. Takzvaný „decoupling“ neboli oddělení ekonomického růstu a spotřeby přírodních zdrojů je patrně neuskutečnitelný. Stoprocentně cirkulární ekonomika je nemožná.

Zelená dohoda pro Evropu a podobné politické iniciativy, které si kladou za cíl udržitelnou budoucnost, vyžadují nejen technologické změny, ale také změny ve spotřebě a v sociální praxi. Kulturně, politicky a institucionálně zakořeněný princip ekonomického růstu je bariéra, kterou musíme překonat demokratickou cestou a inspirovat se při tom prostým životem nejrůznějších společenství a komunit.

Tyto závěry jsou pro mnohé konstatováním známých faktů, pro jiné možná stanoviskem extrémních ekologických hnutí či „kolapsologů“.

Ale ani jedni, ani druzí by asi nečekali, že jsou to závěry formulované v krátkém dokumentu nazvaném „Růst bez ekonomického růstu“, publikovaném 11. ledna Evropskou agenturou pro životní prostředí (EEA). Je to oficiální agentura Evropské unie, jejímž úkolem je, jak sama říká na svých webových stránkách, „...poskytovat pravdivé a nezávislé informace o životním prostředí. Agentura EEA se snaží podporovat udržitelný rozvoj tím, že napomáhá k dosažení významného a měřitelného zlepšení životního prostředí v Evropě prostřednictvím poskytování včasných, cílených, relevantních a spolehlivých informací tvůrcům politik i veřejnosti.”

Je potěšitelné a pozoruhodné, že objektivní závěry plynoucí z měřitelných dat a studií mnohých vědců, odborníků a institucí zabývajících se výzkumem životního prostředí, biodiversity, vývojem klimatu, energetikou a vývojem spotřeby a zbývajících rezerv přírodních zdrojů a surovin, jsou konečně, jasně a bez deformací přebírány a formulovány touto oficiální evropskou institucí.

Otázkou je, jak dlouho bude trvat, než tato „fotografie“ stavu světa a cesty, kterou se ubírá k nevyhnutelné katastrofě, „probublá“ až k politickým špičkám, ekonomickým a finančním analytikům, pro než je ekonomický růst alfou a omegou uvažování, jediným kritériem a jediným měřítkem pokroku a úspěchu. Vlády, mezinárodní instituce a ekonomické think-tanky se předhánějí v prognózách ekonomického růstu po skončení covidové pandemie. Prognózy se pak každý druhý měsíc upravují a opravují podle toho, jak vývoj pandemie uniká plánům a představám týchž vlád, institucí a think-tanků.

Zelený růst je oxymoron

Frans Timmermans, výkonný viceprezident Evropské Komise pro Zelenou dohodu, opakuje v projevu za projevem, že Zelená dohoda pro Evropu je strategií růstu, že jedině zelený růst a udržitelná cirkulární ekonomika je cestou kupředu. Zdůrazňuje, že od roku 1990 se HDP zemí EU zvýšil o 60 %, zatímco emise poklesly o čtvrtinu. Zapomíná ale, že nezanedbatelnou část emisí jsme „vyexportovali“ do Číny a dalších rozvojových zemí, kam byla přesunuta značná část evropského průmyslu a kde jsou emise z průmyslové výroby a dopady na životní prostředí výrazně vyšší než v Evropě. Sníme o udržitelné cirkulární ekonomice, a přitom evropská sedmadvacítka, jeden z nejvyspělejších regionů světa, recyklovala v roce 2019 jen 12 % svých materiálních vstupů, jak uvádí dokument EEA. Není divu. Vyspělé společnosti vyžadují vysoké rychlosti toků energie a surovin, které jsou nezbytné k udržení jejich organizační komplexity. Vysoká spotřeba energií na obyvatele sama o sobě omezuje možnosti cirkularity, neboť energie v procesu využití degraduje v souladu s druhým termodynamickým zákonem a není tudíž recyklovatelná. 

Ve světle závěrů EEA, jakož i ve světle přírodních zákonů, jsou termíny „zelený růst“ a „udržitelná cirkulární ekonomika“ oxymorony, kterých by se politikové měli vyvarovat, pokud nechtějí ztratit tu trochu kredibility, která jim ještě zbývá.

Ještě to politicky přežít...

Problém je to ovšem docela zásadní. Může politik, který chce přesvědčit voliče a vyhrát volby, slibovat, že bude hůř, že musíme snížit svoji spotřebu a materiální blahobyt, pokud chceme udržet životaschopné podmínky na Zemi pro naše děti a jejich děti? A pokud by to udělal a voliče by přesvědčil, spravedlivé dělení zmenšujícího se koláče nebude určitě jednoduché a neobejde se bez sociálního napětí. V dnešním globalizovaném světě s jeho nemilosrdnou konkurencí by navíc dobrovolné „zabrzdění“ ekonomického růstu v jedné zemi či společenství – třeba v EU – okamžitě znamenalo ztrátu konkurenceschopnosti a pozic v mezinárodní soutěži. Je to jako bychom jeli na kole a několik desítek metrů před námi by stála betonová zeď. Když přestaneme šlapat, spadneme z kola; budeme-li šlapat dál, narazíme do zdi.

Jediný způsob, jak se vypořádat s tímto dilematem a přitom setrvat v rámci ekonomického a sociálního systému dnešního světa, je technologický optimismus. Budeme šlapat o sto šest, věda a nové technologie určitě přijdou s něčím, co nám umožní betonovou zeď překonat. Každá nová technologie, která se objeví, je náhle považována za onu stříbrnou kulku, která nám to umožní: větrné elektrárny, sluneční panely, baterie pro skladování elektřiny, zelený vodík, elektrické a vodíkové automobily. Dobrovolné a organizované přiškrcení rozjetého globálního ekonomického systému se dá těžko očekávat. Planeta je však konečná a její zdroje rovněž, fyzikální zákony jsou neodvolatelné. Brzdění bude prudké, možná nečekané, každopádně na ně nebudeme dostatečně připraveni.

Problém našeho rostoucího tlaku na životní prostředí je problémem globálním. Evropská unie i jednotlivé evropské země jsou ve svých environmentálních iniciativách příliš zahleděny do sebe. Evropské emise skleníkových plynů představují necelých deset procent globálních emisí. Růst globálních emisí v příštích dvaceti letech bude způsoben výhradně rozvojovými zeměmi, jejichž životní standard je a ještě dlouho bude hluboko pod evropským průměrem. Průměrný věk uhelných elektráren v Asii je 12 let, v Evropě je to 43 let. Je jasné, že je snazší usilovat o odstavení starých uhelných elektráren v bohaté Evropě, než o odstavení moderních uhelných elektráren v energeticky i hospodářsky chudých zemích Asie. 

Tím nechci říct, že by Evropa a vyspělé země neměly investovat do ekologické transformace a hledat optimální cesty ke snížení ekologické zátěže. Ale měly by při tom brát v úvahu globální systémový charakter problému a zbavit se kontraproduktivní „zelené“ politické ideologie. Jen namátkou: určitě by bylo lepší investovat do stavby slunečních elektráren v Africe než v severní Evropě, jistě má smysl rozvíjet jadernou energetiku a využít ji k dekarbonizaci výroby elektrické energie, ale i dalších průmyslových odvětví. Ale i když rozumně využijeme všechny možnosti a všechny dostupné i ještě nevyvinuté technologie, ekonomický systém založený na trvalém růstu spotřeby je neudržitelný. Klasická (a stále dominantní) ekonomická teorie, ve které suroviny a materiální zdroje, stejně tak jako dopady na životní prostředí, jsou považovány za externality, a kde jedinými limitujícími zdroji jsou pracovní síla a kapitál, není použitelná ve světě, kde zdroje jsou konečné a kde životního prostředí už není schopno absorbovat veškeré odpady, které skoro osm miliard členů rodiny Homo Sapiens produkuje.

Vakcína na změny klimatu neexistuje

Je tedy nezbytné nově definovat růst nebo šířeji cíle společnosti, které by konečnost planety skutečně respektovaly. V posledních desetiletích vznikla řada ekonomických teorií, které se snaží skloubit legitimní potřeby současné lidské populace s nezbytnou transformací k udržitelné budoucnosti. Jak uvádí zpráva EEA, „výzvou v nadcházejících letech bude vnést tyto pohledy do hlavních politických procesů a zvážit, jak je lze efektivně provozovat na podporu evropských cílů udržitelnosti.“ Je to politicky korektní formulace hodná evropské instituce, která však podle mého názoru neodráží závažnost a naléhavost situace, ve které se nacházíme. O tom, že by se tato výzva transformovala rychle a efektivně do priorit vedoucích představitelů členských zemí EU, mám vážnou pochybnost.

K omezení materiálního růstu dojde tak jako tak. Nůžky, jejichž jedním ramenem je zhoršující se životní prostředí a klima, druhým ramenem pak ubývající zásoby fosilních paliv a surovin nezbytných pro udržení v chodu naší civilizace, se nezadržitelně svírají. Bylo by určitě lepší, kdyby k omezení růstu došlo organizovaným, promyšleným a demokratickým způsobem. Jakákoliv jiná alternativa může vést k situaci, kdy se koronovirová krize bude jevit jen jako malé klopýtnutí. Vakcína na změny klimatu neexistuje.

Na závěr cituji z dokumentu EEA. 

„V liberálních společnostech se cení rozmanitost hodnot. Evropské dědictví je mnohem bohatší než materiální spotřeba. Základními hodnotami EU jsou lidská důstojnost, svoboda, demokracie, rovnost a vláda zákona a nelze je snížit nebo nahradit zvýšením HDP. Pokud existují omezení pro hospodářský růst a pro současnou trajektorii (tj. „Plán A“), plán B k dosažení udržitelnosti spočívá v inovaci životních stylů, komunit a společností, které spotřebovávají méně a přesto jsou atraktivní pro všechny a nejen pro jednotlivce, kteří mají environmentální, duchovní nebo ideologické zájmy. Plán B je nesmírně náročný.“

Kdo připravuje plán B?

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital