KOMENTÁŘ MICHALA SLAVÍKA | Od prvního března má být v České republice umožněno vyrábět a sdílet elektřinu v rámci bytových domů, další zintenzivnění má přijít v červenci. A zatímco někteří slaví, jiní mají z tohoto kroku obavy. Tak či tak, o tématu sdílení energií se diskutuje čím dál častěji. Od spisovatele Václava Cílka až po nedávný odborně politický seminář v prostorách Sněmovny, kde se pro vysoký zájem účastníci ani nevešli do připraveného sálu. Tak se na to pojďme podívat.
Před několika týdny byla schválena novela energetického a stavebního zákona, takzvaný LEX OZE I, která přináší několik novinek. Za prvé výrazně zjednodušuje použití obnovitelných zdrojů. Zvyšuje totiž hodnoty instalovaného výkonu (z 10 na 50 kW), kdy je třeba mít licenci na výrobu elektřiny i odbornou způsobilost nebo stavební povolení. Ale vnáší také do české energetiky nový prvek sdílení. V rámci bytových domů totiž půjde sdílet vyrobenou elektrickou energii.
Výrazně větší změnu v této oblasti má však přinést další připravovaná novela energetického zákona. Aktuálně projednávaný LEX OZE II má totiž umožnit vzájemné sdílení elektřiny v podstatě bez omezení. A to vzbudilo obrovskou diskusi plnou čísel, dat i emocí. Než se pustíme do hlubší polemiky, pojďme si udělat krátký historický exkurz.
Dlouhodobě česká elektrická energetika fungovala na principu velkých zdrojů a následné distribuce odběratelům. V posledních zhruba dvaceti letech se situace postupně mění díky vzniku menších elektráren, zejména pak z kategorie obnovitelných zdrojů. Ať už jde o větrné turbíny, bioplynové stanice nebo solární panely. Ty v letech 2009 a 2010 zaznamenaly překotný (a v mnoha ohledech ne úplně povedený) rozvoj, jehož důsledky neseme dodnes.
