KOMENTÁŘ VLADIMÍRA PISKÁČKA | Vláda zvažuje uvalit na tuzemské banky mimořádnou, pravděpodobně tříletou, daň. Cílem je získat vyšší desítky miliard korun, které pomohou financovat levnější energie.
Podívejme se na současnou situaci očima šéfa banky. Je v objektivně těžké situaci. Je mu jasné, že finanční výsledky, které jeho banka generuje, budou pro velkou část společnosti velmi těžko obhajitelné. Na druhé straně, co má dělat, když mu umožňujeme takto podnikat?
Takový bankéř má nyní v zásadě tři možnosti. Může absolutně bez práce a bez rizika ukládat za senzačních sedm procent ročně peníze v České národní bance. Nebo může riskovat a poskytovat lidem a firmám úvěry jako v minulosti, bude-li o to zájem. Třetí variantou, před kterou stojí, je pustit se do podnikání a snažit se díky výhodným podmínkám, které nabídne například u vkladů či garantovaných investic, přetáhnout zákazníky konkurence.
Pojďme tedy tyto varianty projít od konce. V Česku není banka, která by na jakkoli podmíněném termínovaném či spořícím účtu lidem nabídla částku, která se alespoň zdánlivě blíží oněm sedmi procentům, jež bez práce a bez rizika dostane v centrální bance. Každá koruna, kterou máme nějakým způsobem uloženou v bance, jí tedy generuje fantastický výnos. A proč se nenajde některá, která by chtěla zákazníky získat a šla proti trendu, který unisono drží celý trh?
