Skleněné peklo rozkladu. Potřebujeme osvícené právo a obnovu společenské smlouvy

PRÁVNÍ FILOZOFÓRUM KARLA HAVLÍČKA | Jsou dny, které se výrazně zapisují do historie. Jak dopadne letošní 5. březen? Nejčernější události, které jsou s dnešním datem spojeny, nás evidentně (nebo aspoň snad) nečekají. 

Letos 5. března nenastane volební triumf nacistů jako v roce 1933 v Německu, nebude vyhlášen bankovní svátek jako v USA v tomtéž roce, žádný státník nechystá projev o železné oponě jako Churchill ve Fultonu (1946) a doufejme ani rozhodnutí o hromadných popravách jako Stalin (o šest let dříve), ba ani žádný nový Colt nepřijde nad patentovou listinou k nové bouchačce na nápad povýšit se nad boha, pokud jde o ochranu rovnosti, jak učinil starý Samuel v roce 1836. Nejspíš ten letošní pátek 5. března před dalekozrakým okem dějin proběhne celkem normálně: jako další blbý a nanicovatý den koronavirové pandemie, neuchráněn obyčejných blamáží a zhůvěřilostí, nezměněn na orbitě stoupající křivky ochořelých, hospitalizovaných i definitivně ztracených a klesající křivky důvěry občanů ve stát. Ale slova „normálně“, „nanicovatě“ a „obyčejně“ – viděno prizmatem událostí posledních dní – obsahují memento.

Bývalá ústavní soudkyně Eliška Wagnerová mluví na portálu HlídacíPes.org o ohni vznikajícím z jiskry a o nebezpečí vzplanutí požáru, jestliže se jiskry nehasí. Před půl stoletím Scortia a Robinson popsali ten proces plasticky ve Skleněném peklu. Mrakodrap a stát se metaforicky zase tolik neliší, zvlášť když párty se odehrává úplně nahoře (parlament, vláda, ministerstva, soudy a nepřehledné struktury všemožných komisí, výborů a poradních orgánů, které už nikdo nespočítá), v 87. poschodí (kraje, města a obce, nemocnice, korporace) to už pořádně jiskří a my dole dílem padáme na ústa (lékaři a zdravotnický personál, policisté, celý záchranný systém atd.), dílem se trápíme dlouhou depresí a dílem se zuřivě dohadujeme, jestli se budeme závodně stravovat, jestli liberecká nanorouška nahrazuje respirátor a jestli se nám podaří objet oktávkou policejní zátarasy po poli, když nutně musíme do sousedního okresu za strejdou na návštěvu odkládanou už několik let. Některé věci vidím jinak než E. Wagnerová, ale že jde o dramatický rozval systému dělby moci, na tom se shodneme.

Systém dělby moci je komplikovaný a sofistikovaný mechanismus, zároveň robustní i mimořádně křehký. O tom, že pro stát je smrtelným nebezpečím rozklad konstrukce moci a odpovědnosti, rovnováh a brzd, jsem ve svém Právním filozofóru psal už mnohokrát. Jenže ten problém má i druhou stránku, která je jeho měkkým podbřiškem. Dělba moci nefunguje, nefunguje-li racionální dělba práce. Pověstné „ten dělá to a ten zas tohle“ je dobré, ovšem jen za předpokladu, že ten, kdo umí to, dělá to, a ten, kdo umí tohle, dělá zase tohle. Nevím, kdo vymyslel tu ptákovinu se zákazem závodního stravování, ale to byl krystalický příklad, kdy byl na saka puštěn odborník, který by neušil ani kapesník.

Ale přesto z toho plyne i jiný závěr: má štěstí, kdo pracuje v podniku se závodní jídelnou. Ten se může naobědvat (poté, co vláda pod palbou kritiky rychle otočila). Ergo v závodní jídelně je to zřejmě bezpečné, kdežto v hospodě nikoliv. Hospodští by jistě také namontovali na stoly boxy (doprovázené ovšem nejspíš v Česku sarkastickými nápisy o snižování spotřeby plastů). Chtěl bych vidět Marťana, který by to pochopil. Závěr zní, že kritizovat cokoliv je relativně snadné, ale vymyslet správné řešení tak jednoduché není. A přitom nejde jen o to vymyslet, ale také správně normativně zregulovat. V tom směru jsme na tom, zdá se, ještě hůř než s těmi bilaky a saky.

Paní Wagnerová říká, že se vlastně neví, co jsou z právního hlediska „nouzová opatření“, a tvrdí, že „i na Ústavním soudu se o jejich povahu vede boj“ (předpokládám, že je míněn boj právní). To není nová myšlenka, nicméně je to mimořádně aktuální a velmi skeptický povzdech. Já bych o to takový boj nevedl. Je předem prohraný, pokud si elity neuvědomí, že růže, byť jinak zvána, voněla by stejně, což evidentně věděl už starý dobrý William S.

Krizová opatření, základní regulativ našich dní, to není právo. Je to zcela nový, jiný, paraprávní normativní systém tekuté postpravdové společnosti. Pokud to už konečně někdo připustí, docvakne nám snad, že mezi právem a paraprávem je zhruba stejná podobnost jako mezi švýcarskými hodinkami a hnědouhelným dolem. Hodinkami uhlí nenarubete a vzhledem ke všem perspektivám už by ani nestálo za to je něco podobného učit. Korečkovým rypadlem zase nezměříte čas. Až ukrojí poslední kus uhlí, nebude se zřejmě hodit už k ničemu. Můžeme je ovšem – jako po válce tank – překovat v radlici.

A v tom to právě je. Právo, brutálně zahnané do rohu, jednou znovu postavíme na nohy. Pak to ale musíme učinit tak, aby povstalo nové, osvícené právo v plné kondici. A protože nás v budoucnu čekají mnohem větší potíže, než je tato hnusná pandemie, musíme se na to pořádně připravit. Bez nějakého regulérního normativního systému zcela nového typu, který umožní v souladu s požadavky demokratického právního státu řídit společnost v těžkých krizových situacích, se neobejdeme. Nevyhovující paraprávo dnešních krizových opatření bude nutno přetavit v moderní model začleněný s veškerou parádou do společenské smlouvy – včetně soustrojí dělby moci. O tom je třeba vést dnešní veřejnou právnickou diskusi. Jinak to nepůjde. V 87. poschodí už srší jiskry!

JUDr. Karel Havlíček se zabývá filozofií práva a právnickým nakladatelstvím. Je zakladatelem Stálé konference českého práva.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital