Superhrubé vládní dilema: Koronavirus v Česku infikoval i snížení daní

KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Drama kolem superhrubé mzdy, jejíž zrušení zásadně ovlivní daně z příjmu, spěje ke svému vyvrcholení. Aniž by bylo jasné, k jakému. I když se objevila informace, že premiér Babiš navrhne sněmovně snížení sazby na 15 %, zůstává stále ve hře varianta „chytré horákyně“, která jen simuluje změnu. Nejistota kolem dopadů na příjmy chystaného státního rozpočtu by se dala krájet. Situaci zhoršuje nejasný osud vládních výdajů, jimiž zmítá zhoršující se koronavirová krize a z ní pramenící nutnost finančních kompenzací vůči všem, jež poškozují restrikce podnikání.

(AKTUALIZACE: Premiér Babiš v úterý odpoledne ve sněmovně navrhnul superhrubou mzdu zrušit a zavést 15% a 23% daňovou sazbu)

V této atmosféře se „superhrubá“ kauza jeví tak trochu jako terminologická technikálie. Opak je však pravdou. Jde o peníze a životní úroveň milionů zaměstnanců (a nejen jich). Vládní koalice se chtěla dohodnout na společném „daňovém postupu“, což se zřejmě nepodařilo. Jisté se proto jeví jen to, že sněmovna zruší superhrubou mzdu, tedy onen specifický mechanismus zdaňování, který zaměstnancům už mnoho let uměle, účelově (a poněkud skrytě) zvyšuje sazbu příjmové daně na 20,1 %. 

Vláda má zrušení superhrubé mzdy v programovém prohlášení. Pouhá eliminace této umělé zdaňovací konstrukce vede ke snížení příjmové daně na 15 %, z čehož logicky plyne obrovský výpadek příjmů státního rozpočtu, který v součtu s dopady na příjmy obcí „vyrábí“ sekeru v roční výši cca 80 miliard korun. Uvážíme-li, že vláda již poslala do parlamentu návrh státního rozpočtu na rok 2021 s deficitem 320 miliard, aniž by započetla tíživé dopady zrušení superhrubé mzdy, máme na světě nedozírný problém. Zvláště když nikdo neví, kolik dalších koronavirových vln a následných finančně-kompenzačních vln má Česko ještě před sebou.

Vláda, potažmo celá ekonomika, tedy čelí „superhrubému“ dilematu. Pokud se superhrubá mzda zruší a příjmová daň se reálně sníží na 15 %, bude to silné pozitivní gesto vůči všem zaměstnancům. Většina z nich by ušetřila, ať už několik stokorun, nebo i tisícikorun měsíčně u lidí s vyššími příjmy. Tedy, s výjimkou těch s příjmem nad 139 tisíc měsíčně. Ti mají být „zkrouhnuti“ nově zavedenou „milionářskou“ sazbou daně ve výši 23 %. Skupinka nejlépe placených by tak na příjmové dani odváděla více než dosud. Právě tuto variantu (15 % + 23 %) preferuje, či přesněji, i nadále navenek propaguje, předseda vlády Andrej Babiš. I když ji – v rámci gesta vůči prezidentovi – limituje na pouhé 2 roky, což s sebou nese řadu pachutí. Pokud zaměstnanci budou vědět, že se jim v dohledné době má opět znatelně zvýšit daň z příjmu, budou se (pokud jim zaměstnavatel nezvýší velkoryse jejich mzdu) chovat jinak, než kdyby daňová změna byla v nedohlednu. 

Nepřátelské území Praha: StB odposlouchávala belgickou ambasádu více než 20 let, diplomaté tomu nemohli po revoluci uvěřit

Jenže velké daňové gesto, spočívající v redukci daně na 15 %, udělá ještě hlubší díru do již tak hluboce dluhového rozpočtu na příští rok. To by vládě ve volebním roce 2021 ještě o něco více podvazovalo ruce pro transfery vůči vybraným voličským skupinám. Jiná věc je, že vláda se výší vytvářených dluhů zatím příliš netrápí a rozdává, jako by se nechumelilo. I dluhové peníze vypůjčené od investorů jsou reálné peníze, které lze fyzicky použít k zamýšleným cílům s tím, že státní dluhy se předhodí ke splácení budoucím generacím.

Druhou variantou, kterou preferuje koaliční ČSSD, a kterou označuje za ústupovou i ministryně financí Alena Schillerová, je zavedení 19% sazby příjmové daně (po zrušení superhrubé mzdy) pro většinu plátců a, „samozřejmě“, zavedení sazby daně ve výši 23 % pro skupinu nejvýdělečnějších. Jenže tuto druhou variantu je možné bez uzardění označit za styl chytré horákyně, či přesněji, politicky vychytralé horákyně, neboť popírá původní smysl zrušení superhrubé mzdy. Většině zaměstnanců by tato varianta (19 % + 23 %) ušetřila jen symbolicky a navíc by ještě více zdanila ty příjmově nejúspěšnější. Nemluvě o tom, že posun sazby příjmové daně na 19 % by zvýšil zdanění živnostníků. To by byl zarážející nezamýšlený (?) důsledek, bez ohledu na to, že by se stát snažil tento daňový pohlavek živnostníkům jaksi kompenzovat. 

Původním smyslem zavedení superhrubé mzdy (umělé sloučení hrubé mzdy zaměstnance se sociálními a zdravotními odvody zaměstnavatele do jednoho daňového základu), kterou politici uzákonili již před dávnými 12 lety, bylo zvýšit zdanění zaměstnanců. Jako logické se tedy jeví, aby zrušení superhrubé mzdy přineslo návrat k původnímu stavu, tedy k nižšímu zdanění. Nikoliv aby se navenek vytvářel dojem plnění vládního slibu, ale ve skutečnosti se ponechalo vše (téměř) při starém.  

Když to vláda voře, kde se dá, musí mít rozum alespoň lidé. Ale co když ho nemají?

Není jasné, jak bude vládní koalice postupovat, pokud šéf ANO ve sněmovně pro svůj návrh najde – s využitím opozice (vždyť ANO jen v součtu s ODS by daly do kupy 101 poslanců) – dost hlasů pro snížení sazby příjmové daně na 15 procent. Nebo bude premiérovi stačit jen to, že zásadní snížení daní navrhne (a zapíše si virtuální voličské body), ale následně – kvůli neshodě na zavedení „milionářské“ sazby 23 % – ustoupí na pozice ČSSD? Tedy k parametrům vládního programového prohlášení (19, respektive 23 %), s tím, že výsledkem bude ryze formální zrušení superhrubé mzdy, jež většině příliš nepomůže a někomu vysloveně uškodí. 

Zásadní otázka je, zda má být v této, bez okolků řečeno, naprosto šílené době rušena superhrubá mzda, a tím snižována daňová zátěž zaměstnanců, čímž se myslí reálné snížení sazby na 15 % (tedy nikoliv varianta „vychytralá horákyně“, která fakticky nic nemění). Nepochybně, zrušení superhrubé mzdy a reálné snížení příjmové daně (na sazbu 15 %) je správné, neboť jde o návrat věcí do původního stavu; a politici přece kdysi slibovali, že umělé navýšení daně bude jen dočasné. Ponechat více peněz v kapsách poplatníků (tedy i firem, samozřejmě) a méně peněz v rukách politiků je nejrozumnější způsob, jak nakročit ke skutečnému a trvalému rozvoji ekonomiky a normální společnosti. 

Jenže jsme v situaci, kdy se vláda ve válce s koronavirem (ale tak trochu už před jejím začátkem) vydala cestou šokového, v podstatě nelimitovaného zadlužování, když za cenu dluhů zvyšuje výdaje a nadále tak vlastně hýří za „fiktivní“ peníze vypůjčené ze vzdálené buducnosti. Snížení příjmové daně (spojené se zrušením superhrubé mzdy) se v tomto kontextu jeví také jen jako krátkodobá fikce ve stylu půjčky za oplátku. Lidem by sice dočasně zbylo více peněz z výplaty, jenže za cenu ještě vyššího zadlužení, jež vláda stejně bude muset postupně předkládat těm stejným (a také dalším, novým) poplatníkům k úhradě. Nejlepší by pochopitelně bylo, kdyby vláda peníze „ztracené“ (ztracené pouze z pohledu státu) snížením daní nepromítla do vyšších dluhů, nýbrž do hlubších výdajových úspor. To je však mimo možnosti současných vládních politiků a taková myšlenka by zřejmě byla pouhá fata morgana, i kdyby ekonomiku nezasáhl koronavirus.

SDÍLET
sinfin.digital