Nepřátelské území Praha: StB odposlouchávala belgickou ambasádu více než 20 let, diplomaté tomu nemohli po revoluci uvěřit

Radek Schovánek

26. 10. 2020 • 07:00
Po uchvácení moci komunistickou stranou v únoru 1948 se postupně všechny organizace a složky společnosti dostaly pod kontrolu Státní bezpečnosti, pokud nebyly rovnou zlikvidovány. Nová moc zrušila řadu novin a časopisů, zavedla přísnou cenzuru a zakázala cestování do zahraničí. Odeslat do západní Evropy dopis na přelomu čtyřicátých a padesátých let znamenalo přijít na poštu, předložit občanský průkaz a zdůvodnit, proč je dopis odesílán. Jedinou výjimku z totální kontroly společnosti tvořily zastupitelské úřady svobodných zemí, případně různá zastoupení tiskových agentur, obchodních společností či kanceláří mezinárodních organizací. Největší problém pro Státní bezpečnost představovaly konzuláty a velvyslanectví, protože dle mezinárodních dohod šlo o území cizích států. Tajná služba se proto snažila vytvořit kolem nich sice neviditelnou, ale účinnou „Berlínskou zeď“. Na INFO.CZ jsme pro vás připravili seriál o zásazích Státní bezpečnosti na zahraničních ambasádách. Vycházíme přitom z opomíjených spisů Archivu bezpečnostních složek.

Před každým důležitějším vyslanectvím postával příslušník SNB. Ve skutečnosti šlo o zaměstnance Státní bezpečnosti v důstojnické hodnosti zařazeného v útvaru sledování. Vchod do budov většiny vyslanectví kontroloval z „opěrného bodu“ příslušník Státní bezpečnosti a fotografoval všechny osoby vcházející a vycházející z budovy a zároveň zapisoval čas příchodu i odchodu. Pokud se jednalo o osobu, kterou operativa Státní bezpečnosti považovala za zajímavou, a on ji poznal podle fotografie, dal pokyn sledovací skupině, aby se na příslušnou osobu „pověsila“. Na mnoha místech v Praze znemožňovaly dopravní značky z určitého bloku domů vyjet jiným než pouze jedním nebo dvěma výjezdy, u kterých čekaly sledovací skupiny. 

Po městě vybudovala tajná policie desítky pevných sledovacích bodů, které umožňovaly sledovačce odpojit se od sledovaného a tím zvýšit konspiraci. Ve věži kostela sv. Mikuláše na Malé straně vznikla pozorovatelna StB, ze které bylo možné sledovat zahradu velvyslanectví Spolkové republiky Německo; ve Staroměstské mostecké věži umožňoval sledovací bod kontrolu dění na Karlově mostě. Další opěrný bod sledovačky vznikl ve věži u Mánesu, ze které byli sledováni a fotografování všichni, kdo vešli do domu, ve kterém bydlel Václav Havel. Těmto pevným sledovacím bodům přezdívali estébáci „dědkostroj“ a v centru Prahy jich existovaly desítky. Sloužili v nich převážně bývalí pracovníci Státní bezpečnosti, kteří si tak přivydělávali k důchodu. Po Praze se navíc pohybovaly neoznačené vozy sledovačky, které pokud náhodně zaznamenaly diplomatické vozidlo či automobil se západní poznávací značkou, nějakou dobu jej sledovaly, pro případ, že zjistí něco podezřelého. Takové náhodné sledování stálo mladou překladatelku z francouzštiny, která pracovala v prezidentské kanceláři, mnoho let života za mřížemi, když sledovačka náhodou zachytila její schůzku s francouzským „diplomatem“.

Všechny zaměstnance diplomatických misí z řad československých občanů najímaly západní ambasády prostřednictvím Správy služeb diplomatického sboru, což byla formálně součást ministerstva zahraničních věcí, ve skutečnosti zcela ovládaná Státní bezpečností. Neprostá většina českých pracovníků zahraničních ambasád spolupracovala se Státní bezpečností. V roce 1989 pracovalo na ambasádě USA pět zakonspirovaných důstojníků StB. Ta odposlouchávala všechny telefonní linky zastupitelských úřadů, dálnopisy a v desítkách ambasád a diplomatických bytech neustále naslouchaly stovky pečlivě ukrytých štěnic. Když k tomu připočteme stovky mikrofonů instalovaných v hotelích, zjistíme, že v Praze, kde se téměř nedala získat telefonní přípojka a ještě v sedmdesátých letech se nebylo možné běžně dovolat z Dejvic na Žižkov, fungovaly perfektně tisíce odposlechových mikrofonů Státní bezpečnosti.

Po prvotním šoku z komunistického převratu se hlavně ambasády „velkých států“, tedy především USA, Velké Británie a Francie poměrně rychle zorientovaly a začaly svoje území pečlivě hlídat. Správa zpravodajské techniky přesto zaznamenala některé dílčí úspěchy. Ambasády „malých“ států se ukázaly jako mnohem měkčí cíle s jedinou výjimkou a tou se stalo velvyslanectví Izraele, kam se StB nepodařilo proniknout nikdy.

Jedněmi z mnoha obětí pečlivého sledování se stali diplomaté z belgického velvyslanectví sídlícího na adrese Valdštějnská 6 v Praze na Malé straně. Kontrarozvědka založila objektový svazek s krycím názvem Chrpa 29. září 1954  a do registračního protokolu objektových svazků jej zapsala 7. října 1954 pod registračním číslem 66. Registraci žádala 2. správa 6. odbor 3. oddělení. V tomto objektovém svazku se sbíhala hlášení agentů a kádrových příslušníků zaměstnaných na velvyslanectví, svodky ze sledování a následně i výstupy z nasazené zpravodajské techniky. V rámci evidenčního systému kontrarozvědky Státní bezpečnosti měly všechny její složky povinnost registrovat své tajné spolupracovníky v registračních protokolech. Jde o všeobecně známé „registry svazků“, které od roku 1954 postupně evidovaly všechny kontrarozvědné svazky. 

Jedinou kontrarozvědnou správou, která nesměla registrovat své tajné spolupracovníky v registračních protokolech, se stala správa zpravodajské techniky. Seznamy jejích spolupracovníků se evidovaly pouze na příslušném odboru v kartotéce, kterou v prosinci 1989 estébáci skartovali. Z toho důvodu je dnes známa pouze malá část těchto agentů a někteří z nich obdrželi negativní lustrační osvědčení. Část z této sítě se podařilo rekonstruovat až v souvislosti s přijetím zákona č. 262/2011 Sb., který jako překážku pro udělení statutu účastníka odboje a odporu proti komunismu zmiňuje všechny spolupracovníky Sboru národní bezpečnosti, tedy nejenom ty zapsané v registrech svazků.

Správa zpravodajské techniky založila dva svazky, ve kterých se soustředila na provádění zpravodajských útoků proti belgické ambasádě. Prvním cílem se stalo nasazení dlouhodobého prostorového odposlechu a druhým tajné technické prohlídky, v žargonu StB tzv. výjmy. Na podzim 1966 požádalo vyslanectví Belgie o pomoc při stavebních úpravách v prvním patře budovy. Toho využila Státní bezpečnost a pomocí klíčů, které získala od českých zaměstnanců, v noci 8. listopadu 1966 vnikla do budovy ambasády a umístila do zdí dřevěné zvukovody pro budoucí nasazení odposlechových mikrofonů. Do zdí kanceláří směrem k venkovní fasádě byly vyvrtány skrz celou zeď otvory o průměru 20 mm a do nich vsunuta dřevěná pouzdra. Jednalo se o dřevěné tyče s šestimilimetrovou dutinou uprostřed. Během nasazování zvukovodů ostatní příslušníci StB otevřeli trezor velvyslance a ofotografovali jeho obsah. Celkem do kanceláří v prvním patře navrtali technici pět otvorů, které osadili zvukovody a zamaskovali je. Na léto příštího roku naplánovala ambasáda opravu vnější fasády budovy, čímž vznikla pro Státní bezpečnost příležitost dokončit zabudování prostorového odposlechu.

Od 29. srpna do 1. září se podařilo technikům Státní bezpečnosti legalizovaným v partě zedníků nasadit na připravené zvukovody mikrofony a kabely pod římsou na plášti budovy převést na půdu vedlejšího domu, kam umístili centralizační zařízení standardně označené jako skříňka civilní obrany. Do kanceláře velvyslance ústily dva zvukovody s mikrofony a v kancelářích sekretářky, tajemníka a obchodního referenta vždy po jednom. Z centralizačního zařízení se signál po telefonní lince dostal až do odposlechové centrály v Bartolomějské ulici. Přezkoušení odposlechů dopadlo výborně a kontrarozvědný svazek 2. správy se začal plnit odposlechnutými rozhovory. 

Většina pracovníků zastupitelských úřadů prošla před vysláním do zahraničí školením v obraně proti odposlechu protivníka. Neříkat žádná jména a snažit se o důvěrných věcech hovořit pouze ve speciálně upravené místnosti, kterou příslušní technici zabezpečili proti odposlechu. Přesto prostorové odposlechy představovaly důležitý zdroj informací o vztazích mezi zaměstnanci, které potom mohla kontrarozvědka využít při případném verbování diplomatů ke spolupráci. V březnu roku 1968 někdo na půdě vedlejší budovy centralizační skříňku násilně otevřel a dráty od odposlechů utrhl. O měsíc později se situace opakovala, a proto umístili technici StB na skříňku nápis, že se jedná o zařízení Civilní obrany. 

Když příslušníci StB Vladimír Tlatla a Jan Jahoda v lednu 1969 vyměňovali baterie k centralizačnímu zařízení odposlechových mikrofonů, vypracovali úřední záznam o průběhu akce: „(…) reakce domovnice byla značně ironická: ‚Jo vy jste od CO?‘ Naše odpověď byla ano. Při vrácení klíče jsme poděkovali, načež správcová prohlásila: ‚Tak už vám to funguje?‘ V průjezdu domu jsme potkali při odchodu dva mladíky, bydlící pravděpodobně v domě, kteří při míjení doslovně prohlásili: ‚Hele ti vypadají jak od tajný policie‘. Při čemž se zeptali: ‚Nejste náhodou od CO?‘.“ Příhoda je nepochybně výsledkem několika objevených odposlechů, o kterých v letech 1968 a 1969 informoval tehdy ještě necenzurovaný tisk. Podrobná zpráva o dekonspiraci centralizačního zařízení konstatuje, že ani jeden z příslušníků StB, který dochází vyměňovat baterie do zařízení, není vybaven krycím dokladem CO.

V roce 1969 emigroval při cestě do Jugoslávie příslušník Správy zpravodajské techniky Jaroslav Janota, který pracoval ve výzkumném ústavu Státní bezpečnosti a znal většinu zpravodajské techniky používané proti západním diplomatům. Předal Američanům seznam ambasád, které jsou v ČSSR odposlouchávány a jistě i mnoho dalších cenných informací. Američané postupně varovali spojence v NATO a ti následně velmi zpřísnili bezpečnostní opatření. V roce 1974 přicestovali do ČSSR technici z belgické tajné služby a několik dní kanceláře prověřovali. Přestože odposlechové mikrofony neodhalili, velvyslanec prohlásil, že ví, že je budova odposlouchávaná, ale nejsou schopni mikrofony objevit. Koncem října 1979 objevil „obranář“ belgické ambasády kabely, které vedly štítovou zdí do domu sousedícího s ambasádou. Svůj poznatek bohužel sdělil velvyslanci v jeho odposlouchávané kanceláři a tak měla Státní bezpečnost dostatek času odpojit centralizační zařízení a kabely zamaskovat jako staré a nepoužívané. Odposlech byl znovu obnoven až v únoru následujícího roku. V prosinci 1987 odkryl obranář vyslanectví náhodně kabely vedoucí od mikrofonů k centralizačnímu zařízení, to StB následně přemístila jinam a odposlech fungoval až do prosince 1989, kdy akci ukončila a odebrala centralizační zařízení; následně odstranila i mikrofony z obvodové zdi.

Ještě složitějšími operacemi, než nasazení odposlechové techniky, byly tzv. výjmy, tedy tajné prohlídky ambasád, při kterých se Státní bezpečnost snažila otevřít tresory, ofotografovat jejich obsah a získat šifrovací a dešifrovací bloky pro rozluštění radiového nebo dálnopisného spojení ambasády s domácím ministerstvem zahraničí. V kódovém označení měla tajná prohlídka značku G-9, která se v roce 1972 změnila na TA-144 a ta od roku 1980 na slovo „analýza“. Poprvé se podařilo proniknout do objektu ambasády v roce 1966 při instalaci odposlechových zvukovodů. V roce 1972 provedli příslušníci Státní bezpečnosti dokonce sedm tajných prohlídek, při kterých otevřeli trezor velvyslance a šifrovou místnost a okopírovali tajné dokumenty. Při tak častých vloupáních do budovy ambasády nebylo možné neudělat nějakou chybu a velvyslanec si brzy povšiml, že dokumenty nejsou v trezoru urovnány přesně tak, jak je tam uložil. Svůj poznatek sdělil sekretářce ve své kanceláři, která však byla odposlouchávána. V následném vyjádření se sice operativní pracovníci snaží informaci bagatelizovat, ale přesto v roce 1973 došlo pouze k jednomu tajnému vniknutí do velvyslanectví a v následujícím roce rovněž.

V druhé polovině osmdesátých let došlo na velvyslanectví k výraznému zpřísnění bezpečnostních opatření. Bylo instalováno prostorové zabezpečení a magnetické zámky, které nebylo možné technicky překonat ani pořídit otisk klíče, a šifrová místnost byla zajištěna kódovým zámkem stejně jako trezor velvyslance. Ani toto zabezpečení však neodolalo soustředěnému úsilí Státní bezpečnosti. Agent rozvědky s krycím jménem „Aral“ si povšiml lístku na stole v pracovně velvyslance s poznámkou SEIFE – 78848692. Lístek opsal a pracovníci správy zpravodajské techniky získali číselnou kombinaci k trezoru velvyslance. 

V roce 1984 nastoupil do funkce obranáře Pierre Collaert, který se zajímal o radioamatérskou činnost. Operativní kombinací se podařilo dostat do jeho blízkosti agenta s krycím jménem Ivan; ten dokonce zařídil, aby byl Collaert přijat do Svazarmu a v květnu 1988 se zúčastnil celorepublikového semináře radioamatérů Svazarmu v Jablonci na Nisou. Jeho služební „kamarád“ agent Ivan mu v nestřeženém okamžiku sebral klíče a umožnil technikům Státní bezpečnosti pořídit jejich otisky a fotografie pro zhotovení duplikátů. Tím se otevřela možnost proniknout do zastupitelského úřadu i po zpřísnění bezpečnostních opatření. 

V roce 1988 si ve dvou případech Státní bezpečnost vyzkoušela, že jsou její technici schopni překonat zabezpečení velvyslanectví. „Cílem této etapy bude vytvoření přístupové cesty do zájmových prostorů ZÚ, tzn., že budou v první řadě překonány zámky zn. ZEISS a ABLOY zajišťující dveře od zadního vchodu ZÚ. K překonání těchto zámků bude použito klíče značky Abloy, který byl získán v akci Býk v měsíci květnu t. r. a klíče ZEISS, který byl získán za využití TS Honzy dne 14.9.1988. Po proniknutí do objektu ZÚ bude překonána signalizace zajišťující schodiště do 1. patra ZÚ, kde jsou umístěny zájmové místnosti. Po překonání signalizace bude nutno otevřít heslový zámek zajišťující vstup do místnosti sekretářek ZÚ, která je předpokojem šifrové místnosti a ve které jsou umístěny dva heslové trezory, v nichž předpokládáme uložení hesla speciálního zámku SARGENT typ MP, jímž jsou zajištěny pancéřové dveře šifrové místnosti ZÚ. Po vyhledání hesla uvedeného zámku bude vytvořena přístupová trasa do šifrové místnosti ZÚ.“ 

Přestože se může zdát, že jde o téměř nemožný úkol, Státní bezpečnosti se jej podařilo zdárně dokončit. Na základě požadavku KGB naplánovala do té doby nepředstavitelnou akci. Operativci KGB přišli s myšlenkou technického ovládnutí šifrovacího stroje používaného Belgičany. Příslušníci StB se nechali přesvědčit až tehdy, když Sověti přivezli do Prahy stejný šifrovací stroj a předvedli technikům z StB, že vletováním malé součástky vypadající jako kondenzátor dojde k diskreditaci celého zařízení. Při odeslání šifrované zprávy se před vlastním zahájením přenosu ozvalo ve vysílaném signálku jakési „zapraskání“, které však po následné analýze odhalilo použitou šifrovací kombinaci. 

Dne 17. března 1989 podepsal náměstek ministra vnitra genmjr. Ing. Aloiz Lorenc CSc. návrh na provedení ZTÚ Analýza v akci Bělehrad. (…) Cílem navrhovaného ZTÚ je vytvoření podmínek k možnosti trvalé kontroly šifrového spojení uvedeného ZÚ se svoji centrálou. Ke splnění uvedeného cíle je nutno na nezbytně nutnou dobu (cca 3 hod.) provést vynesení šifrátoru z objektu ZÚ do objektu MV, kde bude za účasti sovětských specialistů provedena instalace speciálního technického prostředku. (…) V případě, že nedošlo ke změně zámkových systémů, bude v průběhu této etapy (šlo o první etapu průniku na ZÚ pozn. aut.) provedena dokumentace kotoučů s šifrovými klíči. Tato bude provedena specialisty II. HS V StB SSSR.“

Při vynesení šifrovacího stroje se podařilo dobu instalace a cesty do objektu MV zkrátit na přibližně hodinu a půl. Stroj byl vrácen do trezoru a v nedaleké budově Geologického ústavu si zřídila KGB opěrný bod, ve kterém monitorovala všechny odesílané a přijímané depeše. Odposlech šifrovacího stroje ukončily až události v listopadu 1989 a začátkem prosince bylo odposlouchávání z bezpečnostních důvodů ukončeno. Federální ministr vnitra Ján Langoš upozornil na jaře 1990 belgického velvyslance na jakési recepci, aby si ambasáda vyměnila šifrovací stroj. Velvyslanec prý poměrně sebevědomě až nadutě odpověděl, aby se nestaral, že mají vlastní techniky a dobré zabezpečení. Když se opět náhodně setkali v červnu 1990, velvyslanec si prý vzal Jána Langoše na stranu, byl bledý jako stěna a prosil ho: „Hlavně to nikomu a nikde neříkejte“.

SDÍLET