Nepřátelské území Praha: StB odposlouchávala belgickou ambasádu více než 20 let, diplomaté tomu nemohli po revoluci uvěřit

Po uchvácení moci komunistickou stranou v únoru 1948 se postupně všechny organizace a složky společnosti dostaly pod kontrolu Státní bezpečnosti, pokud nebyly rovnou zlikvidovány. Nová moc zrušila řadu novin a časopisů, zavedla přísnou cenzuru a zakázala cestování do zahraničí. Odeslat do západní Evropy dopis na přelomu čtyřicátých a padesátých let znamenalo přijít na poštu, předložit občanský průkaz a zdůvodnit, proč je dopis odesílán. Jedinou výjimku z totální kontroly společnosti tvořily zastupitelské úřady svobodných zemí, případně různá zastoupení tiskových agentur, obchodních společností či kanceláří mezinárodních organizací. Největší problém pro Státní bezpečnost představovaly konzuláty a velvyslanectví, protože dle mezinárodních dohod šlo o území cizích států. Tajná služba se proto snažila vytvořit kolem nich sice neviditelnou, ale účinnou „Berlínskou zeď“. Na INFO.CZ jsme pro vás připravili seriál o zásazích Státní bezpečnosti na zahraničních ambasádách. Vycházíme přitom z opomíjených spisů Archivu bezpečnostních složek.

Před každým důležitějším vyslanectvím postával příslušník SNB. Ve skutečnosti šlo o zaměstnance Státní bezpečnosti v důstojnické hodnosti zařazeného v útvaru sledování. Vchod do budov většiny vyslanectví kontroloval z „opěrného bodu“ příslušník Státní bezpečnosti a fotografoval všechny osoby vcházející a vycházející z budovy a zároveň zapisoval čas příchodu i odchodu. Pokud se jednalo o osobu, kterou operativa Státní bezpečnosti považovala za zajímavou, a on ji poznal podle fotografie, dal pokyn sledovací skupině, aby se na příslušnou osobu „pověsila“. Na mnoha místech v Praze znemožňovaly dopravní značky z určitého bloku domů vyjet jiným než pouze jedním nebo dvěma výjezdy, u kterých čekaly sledovací skupiny. 

Po městě vybudovala tajná policie desítky pevných sledovacích bodů, které umožňovaly sledovačce odpojit se od sledovaného a tím zvýšit konspiraci. Ve věži kostela sv. Mikuláše na Malé straně vznikla pozorovatelna StB, ze které bylo možné sledovat zahradu velvyslanectví Spolkové republiky Německo; ve Staroměstské mostecké věži umožňoval sledovací bod kontrolu dění na Karlově mostě. Další opěrný bod sledovačky vznikl ve věži u Mánesu, ze které byli sledováni a fotografování všichni, kdo vešli do domu, ve kterém bydlel Václav Havel. Těmto pevným sledovacím bodům přezdívali estébáci „dědkostroj“ a v centru Prahy jich existovaly desítky. Sloužili v nich převážně bývalí pracovníci Státní bezpečnosti, kteří si tak přivydělávali k důchodu. Po Praze se navíc pohybovaly neoznačené vozy sledovačky, které pokud náhodně zaznamenaly diplomatické vozidlo či automobil se západní poznávací značkou, nějakou dobu jej sledovaly, pro případ, že zjistí něco podezřelého. Takové náhodné sledování stálo mladou překladatelku z francouzštiny, která pracovala v prezidentské kanceláři, mnoho let života za mřížemi, když sledovačka náhodou zachytila její schůzku s francouzským „diplomatem“.

Všechny zaměstnance diplomatických misí z řad československých občanů najímaly západní ambasády prostřednictvím Správy služeb diplomatického sboru, což byla formálně součást ministerstva zahraničních věcí, ve skutečnosti zcela ovládaná Státní bezpečností. Neprostá většina českých pracovníků zahraničních ambasád spolupracovala se Státní bezpečností. V roce 1989 pracovalo na ambasádě USA pět zakonspirovaných důstojníků StB. Ta odposlouchávala všechny telefonní linky zastupitelských úřadů, dálnopisy a v desítkách ambasád a diplomatických bytech neustále naslouchaly stovky pečlivě ukrytých štěnic. Když k tomu připočteme stovky mikrofonů instalovaných v hotelích, zjistíme, že v Praze, kde se téměř nedala získat telefonní přípojka a ještě v sedmdesátých letech se nebylo možné běžně dovolat z Dejvic na Žižkov, fungovaly perfektně tisíce odposlechových mikrofonů Státní bezpečnosti.

Zrůdy StB: Tigridovi mu říkali „banánek“. Rejholec byl jedním z nejhorších udavačů

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital