Tomášek: Euro se nejprve prodávalo za 35 korun a pomohlo i restrukturalizaci českých podniků | info.cz

Články odjinud

Tomášek: Euro se nejprve prodávalo za 35 korun a pomohlo i restrukturalizaci českých podniků

NOVÉ CESTY K EVROPĚ MICHALA TOMÁŠKA | Proděkan pražské právnické fakulty a vedoucí její katedry evropského práva profesor Michal Tomášek v třináctém díle seriálu INFO.CZ nazvaném Nové cesty k Evropě glosuje počátky českého bankovnictví a přípravy jednotné evropské měny.

V prvních týdnech roku 1999 hodnotily sdělovací prostředky, jak se zdařil přechod na euro a jaký je zájem o účty v nové měně. Zatímco ČNB ihned 1. ledna 1999 převedla dvě třetiny svých devizových rezerv na eura, občané s převodem účtů ve starých měnách na měnu novou nijak nespěchali.

Podle analýzy deníku Právo například Česká spořitelna, která vedla na 80 tisíc účtů v měnách eurozóny, evidovala koncem dubna 1999 jen 137 účtů v eurech. O něco lépe si stály banky s větším podílem podnikatelské klientely. Komerční banka zaznamenala ve stejném období asi dvacetiprocentní nárůst účtů v jednotné měně. Bylo tomu díky tlaku zahraničních partnerů či vlastníků, kteří na euroúčty přecházeli poměrně rychle. Nejrychleji ti velcí. Ve svém vyjádření pro Financial Times z 11. února 1999 jsem k tomu připojil myšlenku, že právě zavedení eura může významně přispět i k restrukturalizaci českých podniků.

Evropská centrální banka udělala hodně pro to, aby nástup eura byl vskutku triumfální. Nasadila vysoký, až nadhodnocený kurs vůči americkému dolaru nebo švýcarskému franku, ale také zajímavou tříprocentní úrokovou sazbu. ČNB stanovila výchozí kurs eura na 35,226 Kč, což bylo o 15 % nad reálnou hodnotou nové společné měny. Velké české banky nabízely eurové účty se sazbou kolem 2 %, shodně jako u nejrozšířenějších devizových účtů v německých markách. Proto většina klientů necítila potřebu přecházet třeba z markových vkladů na eurové.

Vyšší úrokovou sazbu si načas v českých bankách z měn eurozóny podržely pouze depozita v italských lirách, ale i tam se úrok nakonec srovnal. Ukládat peníze v zahraničí tehdy ještě nebylo dovoleno. Mimochodem, tříměsíční sazba na korunovém depozitním účtu se počátkem roku 1999 pohybovala v závislosti na výši vkladu mezi 6,5 – 8 %.

Světové trhy přijaly euro všeobecné pozitivně. Američané uvítali, že s Evropou budou moci obchodovat v jedné měně, což odpovídalo i názorům ze Švýcarska nebo Japonska. Čínská centrální banka prohlásila, že hodlá držet 40 % svých devizových rezerv v eurech, 40 procent v amerických dolarech a zbytek v japonských jenech a jiných měnách. Britský premiér Tony Blair při zahájení obchodů s eurem předpověděl, že City zůstane místem, kde se bude rozhodovat o hodnotě evropské měny i za situace, kdy Británie stojí stranou systému.

Euforie z úspěšného startu eura vyvolala pochybnosti, zda přechodné období pro jeho zavedení v hotovostní podobě nebude příliš dlouhé. Během příprav byly diskutovány dvě možnosti: alternativa velkého třesku, která by znamenala uvést do oběhu eurová platidla poměrně rychle, třeba v horizontu několika měsíců. Toho se všichni obávali jako příliš náročné a riskantní logistické operace.

Proto nakonec zvítězila alternativa přechodného období. Viděno v čase, byly tři roky asi příliš. Ke stanovení tak dlouhé doby přispěl i fenomén Y2K, tedy tehdy poměrně silně rozšířená zpráva, že s prvním dnem roku 2000 by se mohly zhroutit počítačové systémy, takže bude třeba náležité přípravy, aby se tak nestalo. Všichni v bance jsme museli absolvovat desítky přednášek a kursů a přiznám se, že jsem nad těmi obavami často kroutil hlavou. Z duše mi tehdy mluvil Václav Klaus, který opakovaně označil Y2K za přehnanou paniku.

Menší státy eurozóny jako Belgie nebo Lucembursko, ale i velké Španělsko se daly slyšet, že by přechodné období mělo být zkráceno tak, aby občané zemí měnové unie měli v kapse bankovky a mince eur možná o půl roku, nebo dokonce o rok dříve. K takovému řešení byli ovšem skeptičtí dva hlavní hybatelé eura, totiž Francie a Německo. Realisticky se vyjádřil komisař pro měnové a finanční záležitosti Yves Thibault de Silguy, že taková změna harmonogramu by vyžadovala co nejrychlejší konsensus všech členských států.

Ve svém článku v Hospodářských novinách z 27. ledna 1999 jsem vyslovil pochybnost, zda by se podařilo příslušné shody dosáhnout. Změna příslušného nařízení EU by mohla být celkem krátký proces, ale bylo by třeba podstatně urychlit tisk 12 miliard eurobankovek a ražbu 70 miliard euromincí. Obavu, zda by se podařilo ve zkrácené lhůtě platidla vyrobit, umocňovala obava Francie, Německa nebo Nizozemska, zda by se je podařilo včas distribuovat do oběhu.

Na misku vah výhod kratšího přechodného období byl kladen argument, že by v zemích eurozóny dříve odpadly náklady na výrobu dosluhujících platidel. Třeba Rakousko zastavilo výrobu šilinků už v roce 1999. V listopadu 1999 na konferenci v Helsinkách, kterou spolupořádala tamní centrální banka, jsme byli obdarováni kolekcí z poslední ražby mincí finských marek. Ještě ji mám schovanou.

Prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc. je proděkanem pražské právnické fakulty a vedoucím její katedry evropského práva. V Komerční bance působil v letech 1995 až 2002.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud