Tři projevy jako tři důkazy, že Zeman už nestíhá. Komentář Michala Půra | info.cz

Články odjinud

Tři projevy jako tři důkazy, že Zeman už nestíhá. Komentář Michala Půra

Oslavy 100 let od založení Československa nabídly unikátní srovnání řečnických kvalit nejvyšších představitelů země. V posledních letech se nevyskytla lepší příležitost pro představení vizí a zhodnocení uplynulého vývoje samostatné republiky. Projevy před volbami, nebo po volbách, jsou většinou určeny jen části voličů. Nyní se politici museli obrátit ke všem a ukázalo se, že nejlepším rétorem a dejme tomu i vizionářem nemusí být Miloš Zeman, přestože jej mnozí za hegemona považují.

Jako první měl příležitost promluvit Andrej Babiš na půdě Národního muzea. Ministerský předseda nepochybně nepatří mezi talentované rétory, tento deficit ovšem nahrazuje zdatným marketingovým týmem. A bylo to vidět i v Národním muzeu. Babišův projev se do značné míry shodoval s jeho knihou O čem sním, když náhodou spím.

O Babišovi, nebo jeho knize, si můžete myslet, co chcete, ale nemůžete mu odepřít, že ve svých projevech národ většinou programově nerozděluje a snaží se nabízet pozitivní vize, jakkoliv fantasmagorické. Pozitivní je, že tentokrát to byl projev skutečně důstojný a odsoudil nacistická i komunistická zvěrstva minulosti. Zatímco Miloš Zeman na Hradě vyznamenal několik bývalých spolupracovníků STB, Babiš odsuzoval. Pro něj jako bývalého člena komunistické strany a údajného spolupracovníka STB je to nepochybně paradoxní situace, ale je dobře, že to udělal.

„Nacismus nepřežilo přes 300 tisíc lidí. Komunistický puč vyštval desetitisíce lidí. Další stovky lidí režim zavraždil, statisícům zničil život a promarnil jejich nadání. A po okupaci po roce 1968 a během normalizace odešlo postupně dalších aspoň 200 tisíc lidí,“ uvedl. Ocenil zároveň, že se Češi dokázali po každé krizi zvednout. Jeho projevem se pak jako červená nit proplétala fascinace průmyslem. Od soukromého podnikatele lze ovšem těžko čekat něco jiného, stejně jako od Václava Klause lze čekat varování před unijní integrací. A právě v tom je Zemanův problém. Nevíte, co čekat. Zapnete si jeho projev v domnění, že zúčtuje se všemi nepřáteli, šokuje posluchače a pak s úsměvem odkráčí. Otázka je, zda tohle je role prezidenta.

Skutečný prezidentský projev přednesl tentokrát Klaus na Vítkově. Musíte si sice odmyslet jeho skutečně zoufalého předřečníka a šéfa Svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičku, ale to nijak nesnižuje Klausova slova. Bývalý prezident byl jediný, kdo připomněl, že v rámci všudypřítomných oslav zapomínáme na to, že česká současnost rozhodně není bez problémů. Vyzval přitom, abychom využili 100 let od založení Československa k přemýšlení o směru, kterým jdeme a půjdeme.

„Před dvěma lety jsem na tomto místě řekl, že je třeba dělat všechno pro to, „aby, až si za dva roky budeme připomínat sté narozeniny našeho státu, bylo ještě co slavit.“ Dva roky uplynuly a mnozí z nás tento úkol cítíme ještě silněji než kdykoli předtím,“ uvedl Klaus. Jeho projev byl samozřejmě euroskeptický, přičemž varoval především před pokračováním trendu, kdy plodná spolupráce států je nahrazována unifikací Evropy.

„Dvacátým osmým říjnem 1918 vznikl pro ty z nás, kteří se cítíme být dědici tehdejších událostí, nesnadný závazek náš samostatný stát udržet, rozvíjet a předat generacím, které přijdou po nás. Splnění tohoto úkolu nebylo nikdy a není ani dnes samozřejmostí. Ani dnes nad námi není jen modré nebe bez mráčků. Nové výzvy zejména přináší Evropská unie a její dnešní vývoj,“ řekl. S Klausem nemusíte souhlasit, ale těžko můžete popřít, že své myšlenky vyjadřuje s grácií a pokud měl možnost v minulosti rozhodovat o vyznamenaných, vždy tak činil až s pedantskou pečlivostí.

Zeman v podstatě dělá pravý opak. Nejenže nerespektuje zavedená pravidla, ale ke státnímu svátku přistupuje jako lempl. Na seznamu vyznamenaných je vidět, že vzniká v podstatě jako dílo náhody. A projev, který přednesl, měl jen jednu přednost, pokud jí tedy lze brát jako přednost. Byl pronesen takzvaně spatra. Před mnoha lety to byla Zemanova velká síla, ale nedělní oslava ukázala, že už nedokáže strhnout a zaujmout, což Klaus a překvapivě Babiš dokážou.

Nejsvětlejším okamžikem jeho projevu byla část o padlých vojácích v Afghánistánu. Zemanovi patří vděk, že české vojáky dlouhodobě podporuje a byl to on, kdo dokázal v podstatě otočit veřejné mínění, nicméně zbytek proslovu mnoho zajímavých míst nenabídl. Byl v podstatě jen výčtem vyznamenaných a ty, kteří by s jejich oceněním nesouhlasili, poslal tradičně k čertu.

„Na druhé straně bych chtěl připomenout, že jsou lidé, kteří s jistou neláskou přijímají vyznamenání těch druhých, a často jsou to lidé, kteří sami v životě nic nedokázali,“ řekl. Za pozornost stojí, že až na výjimky Zeman vždy mluví o těch, kteří emoce nevyvolávají a na jejichž jmenování se většinová společnost shodne. Je to snad proto, že i sám se stydí za některá jména? Těžko říct, ale nepůsobí to příliš důvěryhodně.

I to by ovšem nevadilo a je celkem pochopitelné, že si vybral, koho chtěl. Je to ostatně jeho právo. Měl by si to ale obhájit a už poněkolikáté se mu to nepovedlo. Nejvíc ovšem celému projevu chyběla vize, kterou v tak sváteční den očekáváte. V mdlém řečnickém výkonu navíc pokračoval i v následující debatě na České televizi s premiérem Babišem. Od nepochybně nejúspěšnějšího politika (z hlediska důvěry voličů) po roce 1989 prostě čekáte víc. A je úplně jedno, do jakého tábora patříte. Prezidentovi nejspíš debaty na TV Barrandov bez odpovídajícího soupeře příliš neprospívají. 

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud