V pandemii se ukázal problém - neumíme spolupracovat. Národ plný lidí, co se rozhodně nebudou podřizovat, narazil na situaci, kdy musí táhnout za jeden provaz

KOMENTÁŘ MARTINA MALÉHO | To, že je Česko právě teď „Worst in Covid“, nemá smysl opakovat. Říkat si, že za to může Babiš, vláda, úředníci a nezodpovědní lidé, popřípadě flagelantsky „my všichni“, to je sice pěkné, ale nepostihuje to podstatu. Ta je ukrytá v něčem, co lidé neslyší rádi, totiž v „národním charakteru“, ať už tomu budete říkat jakkoli.

Zapomeňte, prosím, na Švejka. Vůbec ho nevytahujte v žádné souvislosti s českým národním charakterem. Říkat něco o „národu Švejků“ svědčí zaprvé o tom, že dotyčný Haškův román nečetl, nebo pokud četl, tak nepochopil, a zadruhé o tom, že si představuje spoluobčany jako schématické postavy z pimprlového tyjátru. 

Česká republika je dost velká na to, aby lidé z každého regionu měli charakteristický vzorec chování, často dost odlišný od zbytku země. Přesto je pár rysů, které jdou společností jaksi „napříč“ a jsou výsledkem nějaké historické zkušenosti. Silně cítíme dědictví socialistické éry a východního bloku, o něco méně, ale přesto intenzivně, vnímáme jakési staré křivdy z období Rakousko-uherské monarchie, ať už skutečné, či – častěji – domnělé nebo účelově zveličené. 

Historická zkušenost dala do vínku společnosti hned několik ne moc příjemných vlastností. Můžeme jmenovat třeba adoraci plebejství (ostatně výsledek této adorace můžeme, paradoxně, vidět na Hradě a v lánském zámku). Hned několik přísloví vychvaluje snahu nevyčnívat jako ctnost, „lidovost“ je považována za znak dobré mysli a čistého srdce, buranství najde mnohdy odezvu v pochvalném zamručení…

Bratrancem plebejskosti je nízká míra sebevědomí ve vztahu k institucím. Jeden spolucestující ve vlaku, s nímž jsme se dali do řeči, když souprava už hodinu stála v polích, to pregnantně shrnul: „V Česku si neumíme stěžovat!“ Remcat, držkovat, frflat, nadávat, rýpat, rozohňovat se, hulákat, vytmavovat, to všechno zvládne kdokoli, ale stěžovat si tak, aby to bylo účinné, to je snad sedmý kruh zasvěcení pro vyvolené! Všichni mají plná ústa křivd a zlé vůle institucí, ale když je konfrontujete s faktem, že existuje cosi jako stížnost, odpor, zákonná lhůta a správní postup, tak se dočkáte nejčastěji mávnutí ruky a úprku do tolikrát ozkoušené jistoty “to nemá cenu, to je zbytečné, stejně mi nevyhoví…”

Nízké sebevědomí ve vztahu k instituci je prolezlé celou společností. Naštěstí je to věc, kterou mladá generace netrpí v tak velké míře, což sice někdy starším leze na nervy, ale v zásadě je to dobrá zpráva pro budoucnost. V současnosti ale pořád převažuje opak a projevuje se to v nejrůznějších oblastech. Třeba personalisté mohou vyprávět, kolik jim prošlo rukama lidí, kteří nebyli schopni při pohovoru říct, jakou mzdu by chtěli. Pokrčili rameny a pípli „tak… já nevím… kolik se tak platí?” 

Ovšem nízké sebevědomí se projevuje nejen uťápnutostí, ale i pravým opakem, totiž nemístnými projevy neadekvátní sebedůvěry. Všechno to řvaní, „došlapávání si“ na někoho, všechny ty rebelie, naschvály, vytmavování a zarámečeknedávání, to jsou stále projevy rozpadlého sebevědomí, navenek maskované za pravý opak. Obojí je patologické a skutečně sebevědomému člověku leda tak k smíchu.

Zbytek textu je pro předplatitele
sinfin.digital