KOMENTÁŘ JAKUBA NOVOTNÉHO | Po pádu železné opony došlo na Západě k rapidnímu snižování výdajů na obranu v duchu Fukuyamova „konce historie“. Válka sice neskončila, ale byla daleko a limitovaná – zmínit lze války v Perském zálivu, Iráku nebo Afghánistánu – což mělo dopad i na armádní strategické plánování. V posledních dekádách jsme se zaměřovali na precizní špičkovou technologii, kterou disponovaly expediční složky ozbrojených sil při nasazení daleko od domova.
Ruská invaze na Ukrajinu ovšem připomněla, že válka, ačkoliv bychom si to přáli sebevíc, nezmizí, nebo nebude jen o precizním bombardování z bezpečné výšky. Válka na Ukrajině je bezprecedentním zvratem, který nás nutí chápat obranu jako základní předpoklad stabilní a svobodné společnosti. A přestože je to nepříjemná pravda, kterou chce málokdo slyšet, obrana a bezpečnost, podobně jako vypořádání se s klimatickou změnou, budou témata, kterým se budeme muset postavit čelem.
V kontextu nadcházejícího českého předsednictví Rady Evropské unie jsem rád, že se kabinet Petra Fialy rozhodl svůj program překopat. Priority, které Petr Fiala a Mikuláš Bek představili, jsou velmi aktuální – Ukrajina, ekonomická a energetická odolnost a obrana.
Česko tak bude hledat cestu k „rozvoji dlouhodobé spolupráce na strategických vojenských systémech, zajištění potřebných kapacit, snížení technologické závislosti a odolnosti kritických hodnotových řetězců.“ Klíčové je také posilování souvisejících průmyslových kapacit v EU a implementace Strategického kompasu EU.
To se dá přeložit jako více investic do výzkumu a vývoje na obranu, více společných projektů na vývoj a výrobu zbraňových systémů a větší podpora evropskému obrannému průmyslu. To zní sice pěkně, ale jak na to?
V tomto textu se pokusím nejdříve představit aktuální debatu o evropské obraně a nastínit strukturální limity starého kontinentu. Následně shrnu, jak chce Komise nastalou krizi řešit, jaké mechanismy nabídla a jaké zájmy bude Česko muset v předsednickém křesle vyvažovat.
