Vláda na popud komunistů fatálně podrývá bezpečnost Česka. Boj o miliardy má zásadní důsledky na roky dopředu, Metnarovi nezbývá než rezignovat

Daniel Koštoval

KOMENTÁŘ DANIELA KOŠTOVALA | Chování vlády ve věci bezpečnostních a obranných zájmů je katastrofa. Česká armáda nutně potřebuje robustní přezbrojení, dozbrojení a zvětšení. Potřebuje odchod od staré sovětsko-ruské techniky a technologický skok do dnešní reality. Počty zbraňových systémů musí odpovídat nejen mírovým počtům a potřebám armády, ale také potřebám v době krizí. I to hraje důležitou roli odstrašení, které je nejlepším a nejlevnějším způsobem zajištění bezpečnosti a obrany.

V neposlední řadě armáda potřebuje zpět dovednosti, které měla, ale v důsledku „míru“ po konci studené války nebyly naléhavě potřeba. Mluvíme například o schopnostech protiletadlové a protiraketové obrany či o rozvoji českého obranného průmyslu takovým způsobem, aby byl dostatečně velký a schopný a odpovídal potřebám Česka. 

Armáda je k dnešku od roku 2006, kdy začal strmě padat obranný rozpočet,  podfinancovaná a tedy investičně zanedbaná na úrovni 600 miliard korun. Strmý pád z potřebné úrovně a velmi pomalý a chaotický růst rozpočtu od roku 2015 zapříčinil, že armáda je menší, než by měla být, jednotky jsou nenaplněné, nedozbrojené, v řadě ohledů s technikou, která je prakticky úplně překonaná a tedy nepoužitelná. Je to kostra, jak loni řekl náčelník generálního štábu Aleš Opata. 

Celkově je armáda v polofunkčním stavu. Sebechvála vlády, že je armáda schopná pomoct zdravotníkům v boji proti covidu, ukazuje na naprostou prázdnotu – dodat stovku lidí a vybudovat polní nemocnici by mělo být tak bazálním faktem, že by neměl stát za řeč.

Nyní k pointě dnešních dnů: pro přezbrojení, dozbrojení a zvětšení armády je potřeba jasný plán s harmonogramem a stabilní financování s předvídatelností alespoň na pět let dopředu a s výhledem na dalších minimálně pět let. To je dáno povahou vojenské problematiky – nábor lidí, výstavba jednotek, pořizování zbraňových systémů, výcvik atd. je víceletý proces, který se pohybuje u jednotlivých činností v zásadě mezi 3–7 lety. Ve vojenském světě se změny a vývoj armád počítají na dekády. 

Pět miliard v moři obřích rozpočtových schodků

Vláda opět předvádí, že má v oblasti bezpečnosti a obrany nulovou kompetenci. V období 2014–2018 se na ministerstvu obrany bolestně rodil plán vyzbrojení, přezbrojení a dozbrojení včetně výstavby nových jednotek atd. Bylo to bolestné proto, že vláda (ANO a ČSSD) nebyla v tomto období schopná dostatečně garantovat hladiny obranného rozpočtu v jednotlivých letech a už vůbec ne s výhledem na pět let. Plán přesto vznikl při vědomí našeho závazku v NATO z roku 2014, že ČR zvýší obranný rozpočet na úroveň  2 % HDP do roku 2024. 

Přestože vláda navyšovala obranný rozpočet pomaleji, než odpovídalo tomuto aliančnímu cíli, stále to minimalisticky stačilo na naplňování vytyčeného plánu, byť muselo docházet ke korekcím – tedy jinak řečeno zpomalování plnění plánu. 

Škrt deseti miliard korun z obranného rozpočtu na letošní rok, který na popud komunistů loni provedla koalice, byl zásadní ranou připraveným plánům. Jejich podstata se pod náhlou změnou rozpadla a pouhá korekce už není možná. Vláda sice na konci ledna vrátila ministerstvu obrany pět miliard, ale premiér Babiš rovnou řekl, že druhá polovina částky bude na pořadu dne až po analýze potřeb všech ministerstev. Přeloženo do normální řeči: zbývajících pět miliard už armádě nevrátíme.

Důležité jsou okolnosti: premiér toto řekl ve chvíli, kdy už bylo jasné, že se státní rozpočet pro letošní rok bude novelizovat tak, že se jeho schodek zvýší z 350 na 500 miliard. Babiš a ministryně financí Schillerová argumentovali pro navýšení deficitu odkazem na potřeby zdravotníků, učitelů, sociálních pracovníků atd. Po problémech a potřebách armády ani vidu, ani slechu. Je to až smutně komické – vláda navýší plán deficitu o 150 miliard, ale není přitom schopná vrátit armádě nutně potřebných pět miliard korun.

Je jistě pravda, že 80 miliard, které nyní tvoří (bez uvedených pěti mld.) obranný rozpočet pro rok 2021, je hodně peněz. Ale jen relativně. Finanční náročnost výstavby nových jednotek, vojenského personálu, nových zbraňových systémů atd. činí tuto sumu prostě nedostatečnou stejně jako případný nárůst obranného rozpočtu v dalších několika letech na úroveň přes 90 miliard. Je to jednoduché: praxí a léty prověřená laťka 2 % HDP každoročně, je na hony vzdálená. Letos obranný rozpočet dosáhne úrovně kolem 1,4 % HDP. Z hlediska naplňování a ochrany našich bezpečnostních zájmů jde stále o krizovou situaci. Prakticky to znamená silně podvyživenou, a tudíž jen napůl funkční armádu a další české bezpečnostní složky a stále se prohlubující podinvestovanost armády. Nadále ztrácíme schopnost být připraveni na moderní krize a konflikty.

Zdánlivá maličkost s obřími důsledky

A jak to bude s rozpočtem na rok příští, kde vláda deklaruje nárůst na 95 miliard? Bude stále platit zvýšení na tuto sumu, když letošní rozpočet zůstane na částce 80 miliard? Tedy o 15 miliard místo plánovaných deseti? Nebo se chybějících pět miliard „otiskne“ i do příštího roku?  To nikdo neřekl. A zjevně o tom nikdo ani nepřemýšlí.

Chování vlády má strategický alianční rozměr. NATO je přitom zásadní veličinou pro zajištění bezpečnosti a obrany naší republiky. Vláda svou nekompetencí ruinuje nejen českou armádu a další bezpečnostní složky, ale zásadně podrývá schopnosti aliance a především důvěru spojenců v Českou republiku. Mimoděk tak usilovně přispívá k tomu, aby naši spojenci nakonec nebyli ochotni podpořit republiku v krizové situaci – spojenecká pomoc podle článku 5 Severoatlantické smlouvy není automatická. Proč? Bude-li mít bezpečnostně-obranný problém ČR, budou ho mít i ostatní spojenci minimálně v naší části Evropy. Když Česko nebude schopné spojencům pomoci (nejsme na hranicích NATO), budou se tím více muset postarat sami o sebe. V takové situaci nebudou mít prostor ani chuť pomáhat na oplátku oni nám. 

To jsou souvislosti a dopady chování vlády ve zdánlivě minoritní záležitosti obranného rozpočtu na rok 2021 a několik dalších let. Premiér Babiš ani třeba ministryně Schillerová nikdy neřekli, zda si to uvědomují a zda je to jejich vědomá volba, nebo prostě jenom vůbec nechápou, co obnáší bezpečnostní a obranné zájmy a závazky ČR. Zdá se, že B je správně. Ministr zahraničí Petříček vytrvale mlčí, byť je ministerstvo zahraničí gestorem bezpečnostní politiky dle tzv. kompetenčního zákona. Ministr obrany Metnar více udělat nemůže, vše již řekl a navrhl. Nyní už jen hraje o své jméno čestného a expertně zdatného ministra, který ví, co je potřeba. V dané situaci mu vlastně nezbývá nic jiného než rezignace – vládu v čele s premiérem Babišem zjevně nepřetlačí a u destrukce jistě nebude chtít být. Snad by tím aspoň trochu probudil politickou scénu.

sinfin.digital