Vládní plán na nižší daně jako lekce politických paradoxů

 FOTO: Profimedia

Martin Maňák

01. 09. 2020 • 16:38
KOMENTÁŘ MARTINA MAŇÁKA | Politické paradoxy v Česku pokračují. Situaci, kdy se levicová vláda rozhodla snížit daně z příjmů v čase, kdy se ekonomika vlivem koronaviru rekordně propadá, nejde nazvat jinak. V jistém smyslu lze vládní daňovou revoluci považovat za prospěšný krok. Ovšem má svoji skvrnu na kráse v podobě zavedení druhé daňové sazby a tedy ještě tvrdšího progresivního zdanění lidí s nejvyššími výdělky.

Na úvod stručná připomínka, co se vlastně stalo: Vládní koalice dohodla zrušení superhrubé mzdy a následné snížení daně z příjmu (přesněji: daně ze závislé činnosti) na 15 procent pro zaměstnance s nižšími a středními výdělky. Současně vládní šéfové vymysleli novou sazbu příjmové daně ve výši 23 %, která postihne nejvyšší příjmy (nad zhruba 140 tisíc hrubého měsíčně). Pochopitelně, zásadní daňové změny ještě musí schválit parlament a podepsat prezident. A bude pikantní sledovat, jak se k tomu všemu postaví „polokoaliční“ komunisté…

Zaměstnanci dnes kvůli existenci „superhrubé mzdy“ odvádějí státu ze svého příjmu reálně 20,1 %. Je evidentní, že si po snížení sazby na reálných 15 % polepší. V peněžence jim z výplaty zůstane víc: někomu pár stovek měsíčně, jiným tisíce korun. Logicky, vládě zbude peněz méně. Konkrétně 74 miliard korun za rok, jak z koalice aktuálně zní, přičemž její předáci ani nenastínili, jak tento „výpadek“ nahradit. Nejspíš se tedy projeví prohloubením rozpočtového schodku.

Je na místě položit si otázku, zda v situaci, kdy se Česko kvůli koronaviru a vládním restrikcím ocitlo v těžkostech, které ministryně financí Alena Schillerová přirovnává k velké ekonomické krizi 30. let, je správné snížit velké skupině zaměstnanců příjmovou daň? Odpověď je jednoznačná: ano, je to správný krok! Bez ohledu na to, že se ekonomika (přesněji: vláda, což není celá země) nachází v ekonomické krizi. Bez ohledu na to, že vláda hospodaří deficitně (vládní dluh se prohlubuje), a tedy nezodpovědně vůči příštím generacím. Nechat lidem víc peněz z jejich práce a z výdělku je férové a motivující. Snížení daní může být motorem zvyšování životní úrovně a celkového ekonomického rozvoje.

Na druhé straně je pohled některých ekonomů, kteří záměr označují za hazard, jelikož „sebere“ státu „jeho“ peníze, a tedy prohloubí vládní dluhy. Guvernér ČNB Jiří Rusnok dokonce uvedl, že v kontextu Česka jde o „řadu zbytečně vyhozených desítek miliard korun“. Jistě, z jeho pohledu je takový názor pochopitelný, obavy o stabilitu veřejných financí mohou u leckoho vyvolávat úzkost. Vždyť Babišova vláda jen za letošní rok plánuje vytvoří schodek až ve výši 500 miliard, když ještě před příchodem koronaviru plánovala zadlužit poplatníky sotva o desetinu této částky… A v příštím roce (kdy by se mohlo poprvé projevit snížení daně) má vládní rozpočtové „schodkování“ pokračovat. 

Přesto je nekorektní tvrdit, že peníze, které zůstanou lidem v kapsách, jsou vyhozené či ztracené. Jednak z banálního důvodu: stát je nemohl nikam vyhodit, neboť je dosud ani nemá. A nemá na ně přirozené či absolutní právo. Nejsou to peníze vlády, jsou to primárně peníze soukromých firem a jejich zaměstnanců. 

Zásadní potíž není v tom, že snížením příjmových daní vznikne výpadek příjmů vlády. Jádro problému je v tom, že vláda své výdaje nepřizpůsobuje reálným příjmům. Vládní politici prostě rozdávají peníze bez ohledu na to, kolik jich právě mají či budou mít ve státní kase. Výdaje jsou téměř permanentně vyšší než příjmy. Fungovat na dluh se v Česku stalo standardem. Stát neustále expanduje, stejně jako jeho naddimenzované výdaje – do udržování sebe sama; nemluvě o masivně bobtnajícím státním přerozdělování vůči nespočtu zájmových a voličských skupin.

Zpochybňovat přínosy toho, že lidem zůstane více peněz, je absurdní. Copak je prvořadým smyslem státu maximalizovat vládní příjmy? Je snad dobrá ta vláda, která od lidí vybere co nejvíce peněz, a tedy ponechá k jejich svobodnému užití peněz co nejméně? Ani náhodou. Prosperující ekonomiku nelze vytvářet přerozdělováním, natož vysokým zdaňováním. (Budiž poznamenáno, že 15% sazbu daně nelze ve srovnání s jinými státy považovat za vysokou.) 

Na druhou stranu, snížení příjmových daní za cenu prohloubení vládního dluhu je dvojsečná zbraň. Lidem (s výjimkou těch příjmově nejúspěšnějších) sice díky tomu zbude o trochu více, jenže současně – vzhledem k hluboce schodkovému hospodaření vlády – se zvyšují jejich dluhové závazky vůči budoucnosti. Vládní dluhy pochopitelně bude nutné splácet a splácet je musí poplatníci, vláda žádné „své“ peníze nemá. Plánovaný krok Babišovy vlády je tedy jakýmsi „obchodem s budoucností“: aby mohlo být dnes (zřejmě od příštího roku) o něco lépe, tedy aby lidé uviděli úsporu na daních, musí být současně také o něco hůře v podobě zvyšování dluhů...

A pak je tu problém nové 23% sazby, který by sám o sobě vydal na další text. Vláda ji chce uvalit na příjmy nad „magickou“ (?) hranicí zhruba 140 tisíc hrubého měsíčně. Zavádí tím tvrdší daňovou progresi: přece již dnes odvádějí lidé s vysokými výdělky na dani z příjmu podstatně vyšší sumy než lidé s nízkými výplatami. Ti příjmově nejúspěšnější budou za svůj úspěch (snahu, podnikavost…), jak to tak chodí, po zásluze odměněni“. Jistě, již drahnou dobu (od roku 2013) stát vybírá tzv. „solidární“ daň z nejvyšších příjmů. Ta však měla mít pouze dočasnou platnost. Jak vidno, dočasnost má v Česku, již tradičně, nejasný význam...

Nelze se zbavit dojmu, že hlavním motivem celé vládní operace jsou nadcházející volby – ať už krajské či sněmovní v příštím roce. V předchozích letech, kdy ekonomika vzkvétala a vládní příjmy doslova explodovaly, se Babišova vláda vůči existenci superhrubé mzdy a vyššího zdanění stavěla nevšímavě. Aby se nyní pustila do horečnatého rušení a snižování v okamžiku nejtěžší hospodářské krize… Opětovně tím potvrdila, že v předvolebním období je šéf ANO schopen učinit téměř cokoliv, co bude možné „prodávat“ v kampani. Přesto je v případě snížení daní možno říci: „lepší pozdě (tedy dnes), než nikdy“.

SDÍLET