KOMENTÁŘ MATYÁŠE ZRNA | Kardinál Duka dal rozhovor týdeníku Respekt. Rozhovor nakonec neautorizoval, ale přesto vyšel. Respekt se hájí: „Autorizace rozhovorů slouží k opravě chyb či nepřesností. Nemůže vést k zákazu publikace. Veřejně aktivní osobnosti si nemohou vybírat otázky.” Má v tom v zásadě pravdu. Ale…
Autorizace rozhovorů je obecně těžké téma, protože jen málokterý se nemusí zkrátit a jen málokdo mluví tak, že ho můžete slovo od slova citovat. Nějaké zásahy jsou proto pravidlem. Otisknout rozhovor tak, jak jste ho řekli, by bylo skoro za trest. Takže musíte krátit a upravovat, samozřejmě tak, aby byl plně zachován smysl sdělení. I tak se asi každému novináři podaří někdy někoho autorizací naštvat a někdy zase někdo naštve nás lpěním na zbytečných detailech. Bývaly i doby, kdy pravidlem (třeba v MF Dnes) bylo, že se neautorizovalo vůbec.
Většinou to ale nějak jde. Problém nastane v okamžiku, kdy mezi novinářem a respondentem není nějaké základní vzájemné pochopení. Autora rozhovoru Marka Švehlu znám z doby, kdy jsme spolu před lety seděli v jedné kanceláři v Respektu, takže mohu s klidným svědomím tvrdit, že rozhovor s Dominikem Dukou musel být jako střet dvou světů. Tam to pochopení asi skutečně nastat nemohlo.
Co z toho plyne? Při přepisu rozhovoru zkrátka můžete vyznění tu více, tu méně upravit. Pokud například kardinál řekne, že důkazem netolerance je, že je mu skoro osmdesát a jedná se s ním jako s patnáctiletým chlapcem, může to znít jako ublížený nářek. Pokud ale na konci je v závorce „smích“ (a kardinál se pravdu hluboce smál) vyzní to úplně jinak… Bohužel to v rozhovoru uvedeno nebylo.
