Boj o Bílý dům: Trump versus Harrisová, Obamovi, Clinton... a také Biden, abychom nezapomněli

Martin Kovář

21. 08. 2020 • 06:00
KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Jedny z nejpodivnějších, ne-li nejbizarnější vůbec. Takové jsou letošní prezidentské volby v USA a to, co jim předchází. Na INFO.CZ jsem o tom psal již několikrát, ale ukazuje se to zas a znovu. Američtí demokraté teď proti Trumpovi oficiálně potvrdili tandem Biden-Harrisová, a to je důvod, proč se za Atlantik opět podívat.

Koronavirová krize, jež USA zasáhla na přelomu zimy a jara, udělala z relativně jasné záležitosti, tj. z pravděpodobného znovuzvolení úřadující hlavy státu, prvotřídní politické drama. Drama, které dlouho hrál jediný herec – Donald Trump. Jeho vyzyvatel Joe Biden byl doposud takřka neviditelný, což se snad nyní změní. I tak je ale zřejmé, že za něj boj z velké části vedou jiní muži a ženy v čele s bývalou první dámou Michelle Obamovou a kandidátkou na viceprezidentku Kamalou Harrisovou, o bývalých prezidentech Billu Clintonovi a Baracku Obamovi nemluvě. 

Pokud Joe Biden v listopadu vyhraje, přijde k tomu tak trochu – promiňte mi ten výraz – „jako slepý k houslím“. V jeho prospěch hraje především to, že i když je dlouholetým představitelem establishmentu, nepolarizuje americkou společnost zdaleka tolik jako další prominentní demokraté – například bývalá ministryně zahraničí a neúspěšná prezidentská kandidátka Hillary Clintonová, „socialistický“ senátor Bernie Sanders či další levicová senátorka Elizabeth Warrenová. Také Donald Trump rozděluje Ameriku mnohem více než Biden. Tato prostá skutečnost a také fakt, že si administrativa v boji s pandemií nevede, slušně řečeno, nijak excelentně, Bidenovi až doposud stačily v průzkumech veřejného mínění k jasnému vedení. V posledních dnech se objevila i šetření, která šance obou mužů vidí vyrovnanější. Ať tak, nebo tak, „starý unavený Joe“, jak jej Trump posměšně tituluje, pochopil, že jde do tuhého.

Příznačně (Bidenovi bude krátce po volbách 78 let a je to na něm znát mnohem víc než na Trumpovi jeho čtyřiasedmdesátka) se proto do boje po jeho boku vrhly dvě charismatické ženy. První z nich, již zmíněná Michelle Obamová, má ve straně dlouhodobě nezanedbatelný vliv, část demokratů ji dokonce přemlouvala, aby na prezidentku kandidovala sama. Obamová to nakonec odmítla a podpořila Bidena, vědoma si toho, že její (nejen politické) zkušenosti z Bílého domu, pronikavá inteligence, empatie a – nezapomeňme na to – barva pleti, mu mohou v kampani pomoci. 

Ve druhém případě je to složitější. Joe Biden již před dlouhou dobou řekl, že jeho viceprezidentkou bude žena, a posléze svůj slib splnil, když si vybral kalifornskou senátorku Kamalu Harrisovou. O tom, zda se rozhodl dobře, či špatně, se již teď vedou vášnivé diskuse. Je třeba konstatovat, že Harrisová v některých ohledech přesně splňuje to, oč Bidenovi šlo: je to žena a k tomu Afroameričanka (byť ne dostatečně tmavá, jak jsme se mohli už také dočíst!!!), což je pro mobilizaci demokratického elektorátu velmi důležité. Na druhé straně ale příliš neoslovuje levicové křídlo strany a je navzdory relativnímu mládí (ročník 1964) členkou politického a společenského establishmentu stejně jako Biden, což může být pro některé voliče problém. Abych byl konkrétní, její tatínek sice imigroval do USA z Jamajky, dnes je nicméně emeritním profesorem ekonomie prestižní Stanfordovy univerzity, již zesnulá maminka, pocházející z Indie, byla pro změnu lékařka. Kamala vystudovala politologii, práva a ekonomii na Howardově univerzitě ve Washingtonu a na Kalifornské univerzitě; dlouhá léta pracovala jako státní zástupkyně v San Francisku, respektive jako nejvyšší státní zástupkyně (fakticky vzato ministryně spravedlnosti) Kalifornie; od roku 2017 je senátorkou Kongresu za tento stát. Řečeno jinými slovy – žádná ghetta, žádné periferie, žádné traumatické zkušenosti s tou či onou diskriminací, jaké v dětství prodělaly třeba tenisové sestry Williamsovy, zkrátka establishment se vším všudy.

Právě to a také nedostatek politických zkušeností může být její slabou stránkou; pokud by totiž Biden usedl v Bílém domě, není vzhledem k jeho věku vyloučeno, že by se Harrisová mohla v průběhu funkčního období stát hlavou státu, aniž by na ni sama kandidovala. Donald Trump bude „tuto kartu“ nepochybně hrát, a to se vším buldočím důrazem, jehož je schopen. Jak to voliči přijmou a zda se Harrisová nakonec pro Bidena nestane „koulí na noze“, jako se to přihodilo Johnu McCainovi s „hokejovou mámou“ Sarah Palinovou v roce 2008, se teprve uvidí, stejně jako to, jak voliči přijmou, že je Harrisová rozhodnou zastánkyní pozitivní diskriminace, práv nelegálních imigrantů, legalizace marihuany, práva žen na potrat atd. Mimochodem, skutečnost, že i s těmito názory patří v dnešní Demokratické straně ke střednímu proudu, má velkou vypovídací hodnotu.

Za zmínku stojí i oba bývalí prezidenti, kteří Bidenovu kampaň-nekampaň tu více, tu méně nápadně postrkují, či přímo dirigují. Billa Clintona, který stál v čele země v letech 1993–2001, si lidé pamatují jednak kvůli jeho sexuální aféře se stážistkou Monikou Lewinskou (jež vedla až k ústavní žalobě, impeachmentu, a takřka ho stála Bílý dům), a také jako vládce „z časů (ve srovnání s dneškem) prosperity a nevinnosti“, tj. z doby před 11. zářím 2001 a vleklou válkou s mezinárodním terorismem, před hypoteční, finanční a hospodářskou krizí, která Ameriku těžce poznamenala, i před zdivočelým hnutím #MeToo či Black Lives Matter. Charisma a mimořádná politická obratnost, díky nimž Clinton vyhrál několikery guvernérské volby (v Arkansasu) a dvoje volby prezidentské, mohou Bidenovi určitě pomoci, stejně jako jeho zkušenosti a přetrvávající oblíbenost u nemalé části elektorátu. 

Barack Obama – první afroamerický prezident (2009–2017) – je stejně jako Clinton a na rozdíl od Bidena mistr politických kampaní. Jakkoli se ale jedná o velmi inteligentního a ve všech ohledech kultivovaného státníka, odkaz, který po sobě zanechal, je vnímán jako přinejmenším rozpačitý. Nekoncepční, místy téměř katastrofální zahraniční politika, nedotažená a zčásti již zrušená reforma zdravotnictví, společnost rozdělená, i rasově, více než před jeho nástupem do úřadu – to všechno nutí Bidena k tomu, aby své spojení s Obamou nezdůrazňoval až příliš; na část voličů má nicméně Obama stále velký, téměř magický vliv a s trochou obratnosti toho lze dobře využít. Jeho projev, na Obamu snad až nezvykle ponurý, byl v uplynulých dnech jedním z nejvýraznějších momentů sjezdu demokratů.

Trump bude naopak sázet na svou živočišnost a na své „charisma“, jež jsou pro jinou část elektorátu rovněž přitažlivé; současně se bude prezentovat jako jediný politik, schopný zajistit tváří v tvář násilí, k němuž docházelo a zčásti stále ještě dochází v amerických městech, „vládu zákona a pořádku“, jako politik, jenž ani po čtyřech letech v Bílém domě nezapomněl na „obyčejné (zejména bílé) Američany“ a jako muž, „který neuhne, když jde do tuhého“. Připočteme-li k tomu, že mu část sympatií a respektu přidává to, že je úřadujícím prezidentem, je výsledek voleb velmi těžko odhadnutelný; mně osobně všechny instinkty napovídají, že si Trump svůj „džob“ na další čtyři roky udrží.

V listopadových volbách však zdaleka nepůjde pouze o Trumpa a Bidena. Primárně to bude světonázorový střet dvou vizí společnosti, dvou představ o budoucnosti země, třebaže se na první pohled střetnou dva staří bílí heterosexuální muži (obviňovaní, příznačně, z toho, že se v minulosti chovali jako „sexuální predátoři“). Za Trumpem a za Bidenem totiž stojí sešikované zcela jiné síly, dvě zcela jiné „Ameriky“ – konzervativní až ultrakonzervativní na straně jedné a liberálně progresivistická na straně druhé. O tom, jak vyhrocená letošní kampaň v tomto smyslu je, svědčí mimo jiné razance, s níž se do ní Clinton, Obama i jeho žena na straně Bidena zapojili. Na něco takového nebyla Amerika (v takové míře) zvyklá, nejednalo-li se o podporu úřadujícího prezidenta jeho rádoby nástupci (Ronald Reagan – George Bush starší, Bill Clinton – Al Gore apod.). 

Američané si ale budou dost možná muset zvykat i na jiné věci. Donald Trump totiž opakovaně prohlásil, že vzhledem k očekávanému rekordnímu počtu „poštovních hlasů“ (kvůli koronavirové epidemii) budou letošní volby „nejméně přesné a nejvíce podvodné v dějinách“ a rozvířil spekulace o teoretickém odkladu či opakování voleb, což by byla v posledních dvou staletích naprosto bezprecedentní situace. Z druhé strany zase zaznívají nařčení, že administrativa chce záměrně ochromit poštu a sabotovat tak částečně hlasování. Zkrátka obě strany jsou, jak se zdá, ochotny udělat tentokrát pro vítězství skutečně cokoli. Důvěryhodnost voleb projde pořádným testem.

SDÍLET