Siegl: Svět podle Bidena? Návrat k „americkému snu“ mohou zhatit přehnaná očekávání

HalfPageAd-1

Erik Siegl

15. 05. 2020 • 20:00

Pravděpodobný vyzyvatel Donalda Trumpa, demokrat Joe Biden, slibuje návrat k příběhu o americkém „leadershipu svobodného světa“ a „spojeneckých vazbách založených na principech“. Jeho osobní historie a zkušenosti dávají důvod věřit, že se o to skutečně bude snažit. Svět se ale za poslední roky podstatně změnil a postavení USA v něm ve všech ohledech zesláblo.

Mobile-rectangle-3

Krizí oslabenou Ameriku čekají těžké časy, které zaměstnají každého prezidenta domácí agendou ještě více než obvykle. Pokud však hledat nového prezidenta, který v zahraniční politice, v dobrém i špatném, ztělesňuje „tradici“ či „establishment“, je Biden díky svým zkušenostem a centristické pozici v demokratické straně tou pravou volbou. Jeho vizi ilustruje programový projev a odpovědi na dotazy nedávno položené deníkem New York Times všem uchazečům o demokratickou nominaci na prezidenta. Během osmiletého viceprezidentství po boku Baracka Obamy a po třiceti letech v Kongresu Biden také zanechal silnou stopu v zahraničních vztazích, včetně kontroverzního hlasování pro invazi do Iráku či dlouhodobé obhajoby rozšiřování NATO už od 90. let minulého století.

Biden tvrdě kritizuje Trumpovu „impulsivní a chaotickou twitterovou diplomacii“ a to, že politická partnerství a dohody staví či bourá na otázce peněz: „NATO je aliancí společných zájmů a hodnot, nikoliv Američany vymáhaným ochranným byznysem, který funguje, jen když zaplatíte,“ nepochybuje Biden. Reaguje tím na Trumpovy hrozby, že USA nemusí brát vážně článek 5 o kolektivní obraně, pokud se spojenci více nepodělí o náklady. Podle Bidena NATO další čtyři roky s Trumpem nepřežije.

Oba muže dělí postoj k Putinovu Rusku, přičemž je zřejmé, že Kreml by podobně jako v roce 2016 preferoval zvolení Trumpa. Biden dlouhodobě označuje Rusko kvůli jeho politice za „protivníka“ (adversary) a otázka vztahů s Moskvou či její (opakovaný) vliv na americké volby v nadcházejících měsících ještě získají na významu. Jako zahraniční téma prezidentské kampaně však dominuje Čína, která je dnes součástí americké domácí politiky jako málo kde jinde mimo východní Asii.

Vzestup Číny v poslední dekádě nahlodal americký sen, ať už jde o představy o mzdách pro kvalifikované pracovníky, nebo o samotné elementární vztahy USA se světem. Pokud nějaký vnější faktor pomohl Trumpovi ke zvolení, byla to více Čína než Rusko s jeho hackerskými útoky a manipulací sociálních sítí. Předchozí američtí prezidenti sázeli na konstruktivní dialog s Čínou o obchodních vztazích a ochraně investic i duševního vlastnictví, který měl postupně měnit její jednání. Mělo to ovšem pochybné výsledky. Trump proti Pekingu zaujal odlišný postoj a rozpoutal tzv. obchodní válku. Jeho aktuální požadavek na odškodnění za ekonomické ztráty spojené se šířením koronaviru či zatím nijak nedoložené tvrzení o původu viru v čínské státní laboratoři mají ukázat na viníka ekonomické krize a potvrdit, že se s Čínou nemazlí. Trump dokáže důvěryhodně tvrdit, že „nikdo nebyl doposud na Čínu tvrdší než já“.

Lze očekávat, že Trump i Biden budou před volbami hájit takřka stejný kritický postoj vůči Číně. Rozcházet se budou v tom, jak jej prosazovat a jak jej prodat voličům. U dalších velkých zahraničněpolitických témat se naopak výrazně odlišují.

Biden tvrdě kritizuje odchod USA z (jeho slovy) „historické“ jaderné dohody s Íránem, kterou pomáhal vyjednat. Chce ji obnovit jako rámec pro zadržování jaderných ambicí a také vybudování jednotné politiky s evropskými zeměmi, jak čelit íránskému vlivu v regionu. Svůj přístup označuje za „chytrou politiku“ na rozdíl od současné „riskantně sebedestruktivní“. Připomeňme, že zabití íránského generála Sulejmáního eskalovalo na začátku roku přímé útoky na americké jednotky v Iráku, omezilo výcvik NATO a možnosti bojovat proti zbytkům Islámského státu. Vyvolalo také rezoluci iráckého parlamentu požadující odchod Američanů ze země, o což sousední Teherán dlouho usiluje.

Vztahy s tradičním spojencem Saúdskou Arábií by se pod Bidenem velmi pravděpodobně navrátily do „chladného období“ jako tomu bylo v Obamové éře. Biden se k ní vyjadřuje kriticky a v kandidátské debatě ji nazval „páriou“, kvůli její toleranci či přímé podpoře pro různá džihádistická hnutí. Kritizoval vraždu novináře Džamála Chášukdžího a avizoval, že „naše priority na Blízkém východě nesmí být určovány Rijádem.“ Na rozdíl od Trumpa není úzce svázán se zájmy velkých zbrojních firem a zejména amerického ropného průmyslu, který jako celek potřebuje spolupráci království k regulaci ceny ropy.

Biden by jistě jako prezident zvažoval snížení americké vojenské přítomnosti v Zálivu, jen nedávno posílené Trumpem. Americká armáda je globálně přetížena svými závazky. Po fiasku v Iráku, dekádě syrské války a s posilováním energetické soběstačnosti jsou USA v tomto regionu méně zaangažované a více střízlivé ohledně svých cílů. Ať už jde o Írán či Sýrii, Biden každopádně nechce nijak zvyšovat „sázky“ v regionu i proto, že prioritní hrozby vnímá ze strany Číny a Ruska.

Střízlivá zdrženlivost platí také v otázce izraelsko-palestinského konfliktu a snah o jeho utlumení, kde se USA profilují jako zprostředkovatel. Je to další téma, kde se Biden podstatně rozchází s Trumpem, protože odmítá jeho (zatím) implicitní podporu izraelské anexi území na Západním břehu bez dojednaného řešení státnosti Palestiny. Říká o ní, že by se měla týkat pouze „dlouhodobých izraelských osad a vzájemně vyjednaných výměn území“. Otázkou však je, jak silný tlak bude ochoten vyvinout, aby jako (skoro)prezident čelil těmto nadcházejícím krokům nové izraelské koalice Netanjahu-Gantz. Bude hrozit zastavením americké vojenské pomoci či jiné politické podpory Izraeli, nebo anexi jen veřejně zkritizuje?

Biden odmítá stěhovat nově otevřené americké velvyslanectví z Jeruzaléma či jakékoliv snahy uplatňovat sankce vůči Izraeli. Plánuje nicméně obnovit americkou podporu humanitární agentuře OSN pro palestinské uprchlíky UNRWA a recipročně také oficiální diplomatické styky, které Trump zastavil.

„Když budu prezidentem, lidská práva budou v jádru americké zahraniční politiky a během prvního roku ve Washingtonu uspořádám summit lídrů demokratických zemí k jejich podpoře“, říká Biden. Americké technologické firmy chce zavázat k tomu, aby neposkytovaly své produkty a služby autoritativním režimům, které s jejich využitím mohou sledovat své občany, porušovat jejich práva či šířit propagandu. Jde o snahu co nejvíce se vymezit vůči Trumpovi a získat hlasy progresivních demokratů? Nebo o téma, které Biden skutečně považuje za důležité, byť během svého působení v Bílém domě nedostál této rétorice?

Bidenovo prezidentství by každopádně bylo vůči světu předvídatelnější a s administrativou tvořenou zkušenými profesionály. Biden by více naslouchal tradičním spojencům, na druhou stranu jistě vyvolává i očekávání, kterým bude stěží schopen dostát.

SDÍLET

Billboard-bottom-1