Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Vocaď Pocaď Petra Holce: Nečekejte od mistrovství světa žádné mistrovství

Vocaď Pocaď Petra Holce: Nečekejte od mistrovství světa žádné mistrovství

Chudáci Poláci. Po třígólovém výprasku od Kolumbie na mistrovství světa ve fotbale, který je z Ruska rychle poslal zpátky domů, si od novinářů vysloužili to, co většinou patří politikům. „Ostuda! Hanba! Propadák!“ „Bez sil, bez nápadu, bez bodů“. „Klíčoví hráči přijeli na MS bez formy,“ nešetřila je polská média. Aspoň že to Poláci tentokrát hodili na své hráče a ne na cizí mocnosti.

Fotbal úplně není můj komentátorský obor, takže vás ušetřím herních rozborů. Nemám zrovna po ruce TV elektronickou tužku, jejíž digitální schémata a točící se diagramy nic netrumfne. Člověk ale nemusí být extra fotbalový odborník, aby pochopil přinejmenším jedno: současné mistrovství světa většinou nabízí druholigový fotbal. Něco jako když si to spolu rozdají Drnovice s Karvinou, jen na lepších stadionech a s desetitisíci diváků.

Omluvám se, jestli je některý ze zmíněných klubů zrovna v naší první lize - určitě ale víte, co myslím. Důvod je jednoduchý: většina dnešních národních týmů, jimž bychom vzhledem k různobarevnému složení mnohých z nich měli spíš říkat státní, jsou narychlo posbírané mančafty. Jejich hráči hrají po světě různý typ fotbalu, a když je najednou před šampionátem dáte dohromady, připomínají TV omeletu Jiřího Babici: něco vám v pánvi chybí a něčeho v ní naopak máte zbytečně moc.

Často chybí souhra a dost kvalitních hráčů, zatímco přebývá rivalita mezi pár případnými hvězdami. Naši TV komentátoři se teď diví, že i Argentinci v Rusku excelují podobně jako Poláci, možná by ale stačilo, kdyby si před šampionátem přečetli texty komentátora deníku Financial Times Simona Kupera. Ten sice hlavně píše i o politice, začínal ale fotbalem a je spoluautorem skvělé knihy o fotbale Soccernomics.

Míče pro fotbalové MSMíče pro fotbalové MSautor: Info.cz

Už dopředu psal, že nejen Argentina má nyní hodně bídný tým, který některé méně znalé typy (některé naše komentátory?) mate jen svou hvězdnější minulostí a hlavně jediným jménem: a sice Lionela Messiho, spolu s Ronaldem současné fotbalové megahvězdy. Jenže ani Messi Argentinu nespasí, jak teď vidíme. Ano, v portugalském týmu září Ronaldo, jenže Portugalci mají stabilně kvalitní tým. Nejen jejich zápas se Španělskem byla slušná podívaná. Jenže Španělé a Portugalci jsou na mistrovství spíš výjimkou potvrzující pravidlo.

Kuper vidí za druholigovostí fotbalového šampionátu i globalizaci: zatímco dřív hrála většina hráčů v domácí lize a byla tak nejen sehranější, dnes se v národních týmech narychlo sejdou fotbalisti zvyklí na jiný fotbal. Týmy by tak na sehrání potřebovaly ještě mnohem delší čas, než měly před dvaceti lety, jenže takový luxus žádný z nich nemá. Nemají naopak téměř žádný čas. Často proto připomínají kandidátku Věcí veřejných, jen jejich členové mívají lepší účes než Vít Bárta. Celé to ale nakonec taky končí Kristýnou Kočí.

Národní mančafty společně trénují výrazně méně času, než ligové týmy, kde ho spolu hráči naopak někdy tráví až moc. A je tu i otázka motivace: nejlepší hráči si dnes v nejlepších týmech vydělají tolik peněz, že pro ně honoráře za reprezentaci v podstatě znamenají kapesné. A nechoďte na mě prosím s národní hrdostí, ta je hlavně do televize. Některé hvězdy se na šampionátu hlavně nechtějí zranit.

I světový fotbalový šampionát proto nápadně připomíná ten hokejový, ostatně i hokej dávno postihla podobná globalizace. Ani na většinu jeho zápasů se nedá moc dívat, lepší a kvalitnější podívanou obvykle nabídne i play-off extraligy. Možná ne ohledně „štěstíčka“, určitě ale ohledně „srdíčka“, jak říkáme hezky česky; když totiž v lize nedáte nejen do play-off dost motivace, hledáte si záhy stálé angažmá. I my Češi ale vlastně můžeme v Rusku slavit. Ano, samozřejmě že naši neúčast.

Česko má v současnosti tak kvalitní národní tým, že mu nejvíc svědčí přáteláky. Řekněme, že se po naší poslední krátké hvězdné éře kulminující na ME v roce 2004 znovu připravujeme na další krátkou hvězdnou éru, o níž jen nevíme, kdy a jestli vůbec přijde. Je to podobné, jako když nám politici slibují nižší daně: taky pořád čekáme a pak najednou… Svou neúčastí na současném mistrovství jsme si přinejmenším ušetřili polskou hanbu a zklamání. A taky jsme nepřispěli k dalším horším zápasům, kterých je v Rusku víc než dost. A to je jistě pozitivní!                  

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744