Vrba: Trable reálného konzervatismu | info.cz

Články odjinud

Vrba: Trable reálného konzervatismu

Vrba: Trable reálného konzervatismu
 

POLEMIKA MARTINA VRBY | Na INFO.CZ jsme vydali text Martina Schmarcze, který se v titulku ptá, zda zápaďané ztrácejí chuť k životu, a všímá si rysů protestních hnutí typu Extinction Rebellion či Black Lives Matter. Níže zveřejňujeme polemiku mluvčího české Extinction Rebellion Martina Vrby. Ten mimo jiné píše, že klimatická krize nakonec zásadně promění stávající politické tradice, včetně té konzervativní, a dodává: „Pro konzervativní myšlení i politickou praxi to může znamenat, že znovu začne uvažovat nad tím, co vlastně západní civilizace skutečně představuje, co je jejím jádrem a kdo je jejím skutečným, existenčním ohrožením.“

 

Nestává se každý den, aby konzervativní publicista při analýzách současných progresivních „nešvarů“ sáhl po pracích marxistického psychoanalytika Ericha Fromma. Martin Schmarcz se ale právě o to ve svém textu pokouší a dochází k závěru, že mnohá západní hnutí, jmenovitě Extinction Rebellion a Black Lives Matter, trpí kolektivní deviací, totiž nekrofilní láskou ke smrti.

Fromm ve svých pracích, jako byla Anatomie lidské destruktivity nebo Umění milovat, skutečně provádí analýzu tzv. nekrofilního osobnostního charakteru, který chápe jako psychologický typ, stojící u zrodu válečných běsů a lidské destruktivity vůbec. Určitě by se ale velmi podivoval nad tím, že někdo jeho studie aplikuje na dnešní hnutí za klimatickou nebo sociální spravedlnost a obviňuje je z nekrofilního nedostatku vůle žít. Podle Schmarcze „bílí flagelanti podporující Black Lives Matter stejně jako aktivisté Extinction Rebellion“ chtějí s sebou do hrobu vzít i onu tisíciletou civilizaci, o níž tady přece běží. Jak lze ale vůbec dojít k přesvědčení, že hnutí svádějící zápas s policejní brutalitou nebo vzpoura proti vyhynutí a destrukci biosféry jsou hnány jakýmsi pudem k smrti a nedostatkem vůle žít?

Jednoduše – autor totiž ve své úvaze zcela zaměňuje život a identitu. Vykresluje obraz zápaďana, který už není ochoten zvednout prapor na obranu své identity a jen flagelantsky kapituluje před černochy, feministkami, klimaaktivisty nebo neomarxistickými kolaboranty. Právě tato neochota zcela nekriticky stvrdit a přijmout západní identitu za svou a osvojit si židovsko-křesťanskou morálku je tady chápána jako onen deficit vůle k žití. Je nakonec nepřekvapivým paradoxem, že ačkoliv Martin Schmarcz volá po návratu ke křesťanským kořenům, jeho pojetí života je především cítit po sociálním darwinismu, boji o přežití a vydobytí si svého místa na slunci, tak jak se to údajně dařilo našim předkům.

To si samo o sobě vyžaduje korekci – ačkoliv je zřejmé, že moderní euroamerický kulturní okruh se dějinně vyvinul z křesťanské civilizace a stále je plný jejích (skrytých i zjevných) obsahů, mluvit dnes o západní civilizaci jako čemsi založeném na křesťanství a jeho hodnotách je tezí, která selektivně opomíjí významnou část vývoje posledních staletí. Ignoruje politický zlom Francouzské revoluce, expanzi osvícenství, sekularizaci kdysi religiózního společenského řádu nebo demokratizaci společnosti, překonání onoho ancien régime a zlomení moci aristokracie i kléru.

Mnoho z technologického, vědeckého i sociálního a kulturního pokroku bylo dosaženo nejen mimo rámec křesťanského obrazu světa, ale mnohdy také v přímém sporu s ním. Výsledkem tohoto vývoje je společnost, v níž jsou rozmanité proudy křesťanství partikulárními součástmi společného pluralitního světa, v němž spolu sousedí různé ideologie a na nich založené způsoby života. Křesťanství má tedy v této civilizaci své místo, ale sama tato civilizace není civilizací křesťanskou, ani na křesťanství založenou.

Politika identit

Taková je ale konzervativní politika identit. Nejde v ní ani tak o to uchovávat minulé a tradiční, jde zde spíše o identifikaci s velmi konkrétní interpretací toho, co toto minulé a tradiční znamená, a následně tuto identifikaci aktivně, ba agresivně bránit. Konzervatismem ve Schmarczově pojetí se totiž míní spíše liberálně-konzervativní ideologický hybrid, který je na západě dědictvím hlavně osmdesátých let a který u nás s mírným zpožděním nabral dech v letech devadesátých, kdy jsme se ocitli v éře (politicky korektně řečeno) svobody a privatizace, reálně ale šlo o vládou posvěcené rozkrádání státního majetku.

Takový konzervatismus paradoxně konzervuje především volnotržní anarchii, a to navzdory tomu, že je dlouhodobě neslučitelná s existencí přírodních ekosystémů, které bezmezně vytěžuje pro své instrumentální účely až k sebezničení. A stejně tak ji lze jen obtížně skloubit například se sociálními požadavky křesťanství, jak je známe i ze sociální nauky církve. Teze o destrukci přírody a stabilního klimatu naší průmyslovou civilizací původně nevycházejí z žádné progresivistické ideologie, ale z prostých vědeckých analýz a empirických faktů. Podobně lze sociální otázku z křesťanství vytěsnit jen za cenu velmi zkresleného a selektivního vnímání jeho poselství.

V jádru liberálního prozápadního konzervatismu (a víme, že existuje i konzervatismus provýchodní) se nicméně skrývá paradox, který text Martina Schmarcze dobře ilustruje, když v něm autor tvrdí, že zatímco Západ už není Západem, postkomunistický Východ jím ještě není. Z toho pak vychází poněkud bizarní představa, že onen „zdravě barbarský“ ještě-ne-Západ může už-ne-Západu pomoci se zachováním jeho vlastní skutečné, původní identity, kterou všichni přece známe z „bondovek a projevů Churchilla, Reagana či Thatcherové“. Tento typ konzervatismu se ocitl v podivném vakuu – jím glorifikovaný Západ už mezitím zradil sám sebe, zatímco na východě ještě nestačil zradit své komunistické dědictví, protože se země bývalého východního bloku ještě stále po třiceti letech nedokázaly zbavit zátěže bolševismu.

Pojem Západu tu pochopitelně neoznačuje jen geopolitický celek, který vcelku přirozeně prochází kulturními proměnami, ale určitý soubor ideologických klišé, která zrodila zcela konkrétní historická epocha, přičemž tato historická klišé konzervatismus chápe v podstatě jako nadhistorické, a tedy přirozené charakteristiky „skutečného, původního Západu“. Takové konzervativní pojetí je v bytostném rozporu s progresivní interpretací euroamerické kultury jako kultury sebereflexe, tedy kultury, která nutně nelpí na svém historickém dědictví, ale kriticky je reflektuje. Základním rysem (post)moderní civilizace zde není kontinuita tradice, ale naopak schopnost diskontinuity, tedy svobodné emancipace jednotlivců i celých společností od tradic a identit, které z různých důvodů už nechce následovat a uchovávat. Dědictví našich předků tu není nekriticky přijímáno, ale zas a znovu kriticky přezkoumáváno novými generacemi.

Jak se to ale má s onou identitou, která je skutečným pozadím rétoriky o obhajobě života? Je klíčové zdůraznit, že identitářství ve své podstatě nemá žádné vyznání. Autoritářským identitářem je katolický Kaczynski v Polsku či Orbán v Maďarsku, stejně jako islamistický Erdogan v Turecku nebo hinduistický Módí v Indii. Identitářství má i své ryze sekulární, nacionalistické podoby, ačkoliv nacionalismus a náboženské identitářství se snadno stávají dvěma stranami jedné mince.

Civilizace a její nepřátelé

Jakkoliv je Martin Schmarcz přesvědčen, že klimatický aktivismus představuje nekrofilní chiliasmus a posedlost smrtí, sundáme-li si na chvíli ideologické brýle, můžeme snadno vidět, že témata, jakou jsou klimatická změna nebo ekologická krize mohou snadno být konzervativními tématy par excellence. Konzervativní ochrana krajiny před nekonečnou expanzí technoindustriální civilizace a jejími důsledky může být pro konzervatismus stejně přirozená jako konzervativní kritika stávajícího systému, který je jedním z hlavních hybatelů úpadku morálních hodnot ve prospěch bezhlavého konzumerismu. Je ale obrovský rozdíl mezi tím hlásit se k židovsko-křesťanské morálce a snažit se ji naplňovat (v takovém případě se důraz na sociální a ekologická témata vynoří zcela spontánně) a identitářstvím, pro něž křesťanství představuje jen vlastní identitu, kterou je potřeba bránit před všemi nebezpečenstvími a zlořády, které ji údajně ohrožují. Průvodním jevem každého identitářství je určitá paranoia a militantní naladění, které všude vidí nepřátele a své protivníky neúměrně zveličuje.

Tak je tomu bohužel i s textem Martina Schmarcze, v němž neváhá propagátory Extinction Rebellion, Black Lives Matter nebo Me Too chápat jako nositele reálného progresivismu, tedy „nové totality pro 21. století“. Tito progresivci prý jen nahradili fyzický teror psychoterorem a cenzuru politickou korektností. Pokud bychom se oprostili od poněkud hysterického slovníku, který už zkrátka k dnešní politice identit patří, mohli bychom snad společně s autorem najít reálná úskalí současného progresivního aktivismu – kulturní války o politicky korektní výrazivo snadno degenerují do jakési bizarní paternalistické logopedie, kdy se svéprávným dospělým lidem pedantsky vysvětluje, která slovíčka se neříkají. Stojí za tím nejen velmi problematická představa, že slovní hygienou lze účinně bojovat s rasismem, sexismem nebo xenofobií, ale také prostý fakt, že se na tom může morálně vyprofilovat prakticky každý, a to zvláště v době zrychlené komunikace na sociálních sítích.

Nebo třeba když současné teorie a praxe dekolonizace zvláště na Západě sklouzávají do jakési sekularizované podoby kolektivního, dědičného hříchu, kdy viny našich koloniálních otců stále zůstávají na našich bedrech a dávné dluhy stále čekají na své splacení. Takové zjednodušující, moralizující, a především nekonečné debaty o minulosti pak snadno vytěsňují fakt, že mnohé africké státy a regiony jsou ještě i dnes vytěžovány západními mocnostmi, nadnárodními korporacemi, ale i čím dál agresivnějším čínským kapitálem.

Ačkoliv se sám považuji za jednoho z oněch progresivních mileniálních chiliastů, o nichž na konci své eseje autor referuje, a mám ve zvyku čas od času prorokovat konec moderního civilizačního projektu, pokud rychle a důrazně nepřehodíme výhybku, nad mnohými aspekty stávající progresivní politiky mi visí nejeden otazník.

Konzervativní politická tradice je mi sice v mnohém cizí, nicméně jsem přesvědčen, že i před ní stojí výzva, na niž musí chtě nechtě najít vlastní odpověď, a to stejné platí i o všech ostatních politických tradicích. To, co se nevinně označuje jako změna klimatu, nemá ideologický původ a důkazem budiž i to, jak stávající ideologie klopýtají, snaží-li se toto téma uchopit. Může se z liberálně konzervativní perspektivy zdát, že změna klimatu až podezřele hraje do karet všem těm, kteří nedůvěřují ekonomice volného trhu a přáli by si nějakou zásadní změnu stávajícího stavu věcí. Spíše to ale vypadá, že levicové a progresivní kruhy především tápou a skutečný rozsah krize, v níž jsme se všichni ocitli, v nich alespoň prozatím neprobudil adekvátní odpověď.

Klimatická krize nakonec nutně a zásadně promění stávající politické tradice – ať už liberální, konzervativní nebo socialistickou. Teprve proměna vlastní pozice může být signálem, že daná tradice si skutečně začíná uvědomovat, co klimatická krize vlastně znamená. Pro konzervativní myšlení i politickou praxi to může znamenat, že znovu začne uvažovat nad tím, co vlastně západní civilizace skutečně představuje, co je jejím jádrem a kdo je jejím skutečným, existenčním ohrožením.

Autor je aktivista

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud