Zrno: Nový typ morálního vydírání. Dostáváme se do pasti, ze které není úniku | info.cz

Články odjinud

Zrno: Nový typ morálního vydírání. Dostáváme se do pasti, ze které není úniku

KOMENTÁŘ MATYÁŠE ZRNA | Předsedkyně kanadské strany Zelených má problém. Napila se z plastového kelímku a dokonce se neprozřetelně nechala vyfotit. Její kolegové to navíc ještě zpackali, když pomocí photoshopu „přičarovali“ recyklovaný kelímek s ocelovým brčkem.  Evropská komise má problém. Vyčlenila dalších několik milionů euro na soukromou leteckou dopravu svých členů. Luisa Neubauer (německá zelená aktivistka) má problém. Létala si po celém světě. A podnikatel David Macháček, který u nás rozjel byznys se slaměnými ekologickými brčky, má problém. Vozí je totiž z Číny (letecky!).

Co má tohle všechno společné? Máme tu jakýsi nový typ morálního vydírání – ekologický. Umožňuje nekonečné kombinace a variace, protože v konečném důsledku je každý z nás nějak vinen. A nemusíte ani létat, stačí se napít z plastového kelímku… Lítáš? Ne? Dobře… Ale jezdíš autem! Jezdíš elektrickým autem? Nemáš jezdit žádným autem („Greta nám vysvětlila, že nemáme mít vůbec auto“, vysvětloval loni otec Grety Thunbergové)! Jíš maso? Ne, jen čočku… Ok, ale odkud je ta čočka? Nevozí se náhodou z Indie? A co máš na sobě? Oblečení z Číny? Ha! Muselo se přivézt přes půlku zeměkoule.

To si totiž nevyberete… Tuhle debatu by vyhrál jen Diogenes, který – jak známo – žil v sudu a to navíc v době, kdy se tyto ještě vyráběly v Athénách a nemusely se vozit z Číny. Dneska by neobstál. I když… zase stojíme před dilematem. Je ekologičtější plastový sud dovezený z Číny, nebo dřevěný sud vyrobený někde za rohem, ale z pokáceného stromu? A když nejíš maso, bude méně dobytka (to je dobře, vypouští metan), ale zase se tím pádem musí hnojit něčím jiným (fosfáty, a to je špatně!). Třídíš opad? Dobře! Ale co když se stejně zrecykluje jen třetina plastů a ten zbytek se (za značných ekologických nákladů) stejně likviduje? Vyplatí se to ještě?

Pořídil sis kelímek na kafe, abys nepoužíval jednorázový, neekologický? Jenže ten svou výrobou vyprodukuje násobně více emisí? Propočetl sis dostatečně uhlíkovou stopu obou výrobků, než sis zakoupil ten pevnější trvanlivý? Nebo použiješ papírový kelímek a máš dobrý pocit, že jsi pomohl planetě? Jenže ouha… Vnitřek kelímku pokrývá vrstva polyethylenu, která zajišťuje voděodolnost a nelze ji ve standardním recyklačním procesu oddělit… Nechcete používat plastové obaly? Jenže plastové obaly dramaticky snížily množství zkažených potravin a zkažené potraviny přece nechcete vyhazovat…

V okamžiku, kdy se podařilo vyvolat pocit viny za používání předmětů denní spotřeby, je pro běžného člověka u řady věcí prakticky nemožné určit, co je ještě ekologické používat a co už ne. V okamžiku, kdy se podařilo vyvolat pocit viny za blahobyt, prakticky neexistuje činnost, za kterou bychom se nemuseli stydět. Protože všechno s sebou nese uhlíkovou stopu (i naše pouhá existence). V okamžiku, kdy se problémem stala i brčka, už neexistuje nic, co by se nemohlo stát prostředkem k dalšímu morálnímu vydírání.

A v okamžiku, kdy skromnost přestane být dobrovolnou ctností, ale stane se prostředkem „virtue signalling“ (signalizování ctnosti) nebo prostředkem morálního nátlaku, dostaneme se do pasti, ze které není úniku. Lidí ochotných se dobrovolně zásadně uskromnit (tím myslím opravdu zásadně, ne že vymění plastové brčko za slámku) je totiž jen stopové množství. Těm zbylým 99,99 procentům nezbývá, než se vzájemně předbíhat v čím dál absurdnějším – a zároveň čím dál marnějším – dokazování svého pokrokového postoje k záchraně planety.

Text byl původně publikován na serveru Konzervativní noviny. 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud