KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Vrcholní unijní představitelé, včetně šéfky Komise Ursuly von der Leyenové, ale také třeba francouzský prezident Emmanuel Macron nebo italský premiér Mario Draghi se v uplynulých dnech vyjádřili pro zrušení práva veta, které podle nich brání Evropě jednat rychleji. Ten hlavní problém je ale v rozhodovacím mechanismu. Zrušení veta jeho chod urychlí, ale nezlepší. Je to podobné, jako když obstrukce, jejichž příčinou je nefungující metabolismus, řešíte projímadlem.
Unie je podivný hybrid mezi společenstvím nezávislých států a federací. Jednomyslné hlasování u zásadních změn je pozůstatek původní organizace, kdy evropská integrace spočívala na mezistátních dohodách, které musejí ratifikovat všichni signatáři. Na druhé straně může Evropská komise o své vůli bez předběžného hlasování zasáhnout do národních kompetencí v oblasti justice s vysvětlením, že jde o „vyšší princip vlády práva“ a hrozit Polsku odebráním dotací, jež mu náleží dle platných unijních smluv.
Tohle je – slušně řečeno – strašný nepořádek. Nakonec není spokojen nikdo. Francouzský prezident Emmanuel Macron se rozčiluje, že mu právo veta brání postupovat s unií odvážně vpřed po vzoru Napoleona Bonaparta. Poláci zase reptají, že udělali jen to, na co mají právo, protože správa soudního systému nepatří mezi sdílené kompetence. Navíc princip, že vám někdo sebere prostředky, které už máte v rámci jednoho procesu přidělené, protože si myslí, že jste porušili něco jiného, je dost neuvěřitelný.
U toho posledního se zastavme, neboť jde o přesnou ilustraci toho, v čem je problém. Totiž v netransparentnosti fungování EU. Ta není ani společenstvím založeným na mezinárodních smlouvách, ani „superstátem“. Kdyby platilo to první, Komise by nemohla Polákům přestat plnit smlouvu o financích jako trest za to, že podle ní porušili ujednání o justici, protože by šlo o dvě různé dohody. A kdyby unie byla federací? Ani v té není možné, aby centrální vláda stopla regionu peníze z rozpočtu za to, že vydal podle ní vadnou vyhlášku.
