Země Františka Josefa. Souostroví čítající bezmála dvě stovky ostrovů, které geograficky náleží k nejsevernější části Evropy, pomohli před více jak 150 lety objevit pro svět cestovatelé z řad Němců, Čechů a Moravanů. Pojmenovali ho na počest tehdy vládnoucího císaře. Než však na ně rakousko-uherská monarchie stačila vznést územní nárok, rozpadla se – a v roce 1926 byla Země Františka Josefa připojena k Sovětskému svazu. Objevitelské prvenství ale našim krajanům už nikdo nevezme.
Z výšky to vypadá, jako by někdo do vody naházel kousky rohlíku. Těch kousků, tedy malých ostrovů (z nichž největší je velký jen asi jako čtyři Prahy), je celkem 192, ale leží těsně u sebe a většina z nich je spojena trvalým zaledněním.
Na mapě to vypadá jako rozsáhlá oblast, jenže zdání klame – ve skutečnosti zabírá toto souostroví, geograficky nejsevernější pevninská výspa Evropy, stejně velkou plochu jako pomyslný trojúhelník západního Česka: kraje Plzeňského, Karlovarského a Ústeckého.
Obecně – čím více se blížíme k severnímu pólu, tím více jsou mapové projekce ošidné. Třeba Špicberky, které se zdají být odtud na hony vzdálené, se nacházejí přibližně jen 700 kilometrů západně a souostroví Severní země najdete 700 km východně. A k severnímu pólu je to asi jen 600 km, tedy asi jako z Prahy do německého přístavu Bremerhaven, odkud tehdy námořní expedice vyplula.
Stejně jako první objevitelské námořní cesty na konci 15. století měly i ty poslední v druhé polovině 19. století za cíl najít novou kratší cestu z Evropy do Asie. Tehdy se již dlouho tušilo, že se na východ dá dostat i jinudy, severní cestou – jako první se o to pokoušel už dvě století předtím dánský mořeplavec Vitus Bering v ruských službách, který při mapování severního pobřeží euroasijského kontinentu zahynul na ostrově poblíž Kamčatky.
Cesta to totiž byla velmi náročná, zvládnutelná pouze v létě v době celodenního světla a tajícího ledu. V době Františka Josefa I. byl sice již pár let otevřen Suezský průplav, díky kterému se při cestě do Asie nemusela jako předtím obeplouvat celá Afrika, ale ovládali jej Britové.
Rakouská monarchie patřila v polovině 19. století k hlavním globálním velmocem, akorát na rozdíl od jiných neměla ani zámořské kolonie, ani přímý přístup k zámořskému obchodu s Asií. Ale kdyby se jí podařilo objevit a ovládnout teoreticky tušenou „severovýchodní“ cestu, její moc i bohatství by se citelně posílilo.
Rakouský císař však sám o její existenci zřejmě pochyboval – a proto se také odmítl podílet na financování objevitelské cesty, kterou pro něj navrhli uskutečnit Julius von Payer a Karl Weyprecht. Těm se nakonec podařilo vybrat potřebnou částku od různých nadšenců, podobně jako se dnes vybírají peníze pomocí crowdfundingu.
Nejdůležitější roli v tom hrál hrabě Johann N. Wilczek, nadšený podporovatel vědy a zároveň cestovatel, který byl dostatečně bohatý na to, aby ji mohl z větší části sám financovat, a zbytek pak dodali jeho přátelé, které se mu podařilo přesvědčit o smysluplnosti této riskantní výpravy.
Dohromady se na ni tehdy sešlo cca 220 tisíc zlatých – což při tehdejší průměrné mzdě 30 zlatých měsíčně znamená (v porovnání s nynějším průměrným platem), že na dnešní peníze shromáždili téměř čtvrt miliardy korun.
