Na samém konci loňského roku zesnul emeritní papež Benedikt XVI. Hodnocení jeho osoby není jednoznačné – podle historika a teologa Drahomíra Suchánka se komplexního pohledu na osobu někdejšího kardinála a mnichovského arcibiskupa Josepha Ratzingera dočkáme až s delším časovým odstupem. „Musíme si na to počkat a navíc to stejně bude ovlivněno tím, kdo jeho pontifikát bude hodnotit. Bezesporu to ale byl intelektuál a jeden z největších teologů 20. století,“ říká Suchánek s tím, že hodnocení některých papežů za uplynulé dva tisíce let může působit poněkud paradoxně. „Kupříkladu dodnes obdivujeme výtvory italské renesance a víme, že většina těchto děl by bez papežů a jejich peněz nikdy nevznikla. Přesto ale renesanční papeže považujeme hlavně za symbol mravního úpadku té doby, která vyvrcholila drsnou reformací,“ vysvětluje Suchánek v nové epizodě podcastu Historie očima Martina Kováře.
Jelikož papežů bylo v dějinách téměř dvě stě sedmdesát, jedná se o zatím nejdelší epizodu podcastu, v němž se Martin Kovář spolu s docentem Suchánkem pokusí komplexně popsat nejen příběhy významných osobností, které stanuly v čele církve, ale přiblížit na osobách papežů i vývoj církve jako takové.
„Velkým šokem bylo papežské schizma na přelomu 14. a 15. století. Nikoho by totiž do té doby ani nenapadlo, že současně tu mohou být dokonce tři lidé, kteří o sobě říkali, že jsou papežem. Pověst katolické církve u veřejnosti to výrazně poškodilo a můžeme zjednodušeně říci, že třeba ani takové husitství by se nedostalo tak daleko, nebýt onoho schizmatu, nebo by se jeho vývoj minimálně zbrzdil,“ popisuje jedno ze zlomových období papežských dějin Suchánek.
Další zvrat podle něj přinesla reformace. „Bylo to volání po změnách v církvi odspodu. Ono podobných fází měla katolická církev v dějinách několik, ale zde bylo významné to, že si papežství nedokázalo udržet svou formativní roli a autoritu. Když už nějaké myšlenky reformace církve tehdejší papežové akceptovali, bylo příliš pozdě,“ vysvětluje Suchánek s tím, že některé reformní skupiny se od římskokatolické církve trvale oddělily.
„Papežství neustále čelilo výzvám. V době baroka to byly výzvy se znovu nabytou suverenitou utvářet církev a znovu jí vtisknout přitažlivost, stejně jako výzvy, jak obstát ve světském světě se silnými katolickými vládci. V době raného novověku to pak byla výzva, jak se adaptovat na rychle se měnící moderní svět, kde to, co my hodnotíme pozitivně, tedy vznik občanské společnosti a lidských práv, bylo ze strany papežů považováno za předzvěst zhroucení morálky a světa jako takového,“ uzavírá Suchánek.
Jaké nejvýznamnější osobnosti papežů formovaly dějiny papežství a církve? V čem se od sebe lišili Jan Pavel II., Benedikt XVI. a současný papež František? A jaká budoucnost čeká papežství? Poslechněte si celou epizodu.
