„Zní to jako klišé, ale nejdůležitější je láska a přijetí. Když nebudeme žít v odporu, začne to všechno dávat smysl. Je to vlastně dost jednoduché. A právě v tom je ta zdánlivá složitost života. My jednoduché věci nechceme jen tak přijmout,“ říká přední česká výtvarnice Alena Kupčíková.
Její jméno je zavedená značka, a to nejen na poli českého výtvarného umění. Její „Chlupatice“, tedy unikátní reliéfy tvořené z chloupků z ohanbí, vzbuzují nadšení i pobouření po celém světě. V roce 2003 za ně dokonce získala prestižní cenu LVMH v Paříži.
Ve své výtvarné tvorbě se věnuje také smaltu, litografii, práci s českým křišťálem, zvukovým konceptuálním instalacím i video animaci. Studovala AVU u profesora Aleše Veselého, který její přístup k umění výrazně ovlivnil.
Již patnáct let bojuje za osvětu ve vnímání poruch učení, hlavně dyslexie, dysgrafie a dysortografie. Vytvořila speciální Slabikář a Testy pro děti od 4 let a zasadila se o Den dyslexie, který v Česku připadá na 9. září.
S kartami, taroty a numerologií se setkávala už jako dítě. V současné době se věnuje regresím, díky kterým hledá odpovědi na své nejniternější otázky. Jaké je naše poslání v tomhle životě, proč máme určité strachy, nadání, ambice, na čem můžeme pracovat a s čím se musíme jen smířit?
Podle ní je náš život predestinován minutu po minutě. Každý okamžik je již daný. Koukat se dopředu ale podle ní už nemá smysl. „Myslím, že bílá magie už nějakou dobu nefunguje. Karty mi přestaly dávat odpovědi. A tak si říkám, že je asi mám přestat používat a nemám být zvědavá. Zvědavost je totiž taky druh odporu,“ vysvětluje. Základem je být v přítomném okamžiku.
Čechy vnímá jako národ „starých duší“. Přežili jsme toho hodně a Karlův most pořád ještě stojí. Všichni se jednou sejdeme v hospodě a popovídáme si o tom, že už jsme všechno zažili a všechno víme. Právě třeba z našich minulých životů.
Poslechněte si nejnovější epizodu podcastu Mezi osly a jednorožci.
