Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Den s trolejbusovým šotoušem. V ulicích Prahy se i po půl století najdou staré sloupy, dráty a torza zastávek

Den s trolejbusovým šotoušem. V ulicích Prahy se i po půl století najdou staré sloupy, dráty a torza zastávek

Neděle 1. července 2018 bude svátkem všech šotoušů, do Prahy se po téměř 46 letech vrátí trolejbusy na lince z Palmovky do Letňan. V ulicích hlavního města se dá ale stále narazit i na mnoho stop po původních trasách. Ta nejzajímavější místa na pravém břehu řeky jsme si prošli s trolejbusovým „archeologem“ Jiřím Šimůnkem.

Éru trolejbusů Šimůnek sám nezažil, narodil se až rok a půl poté, co z Orionky vyjela poslední jednapadesátka směr Strahov. O jednotlivých linkách toho ale dokáže vysypat z rukávu mnohem víc než lidé, kteří jimi denně jezdili do práce nebo do školy. „Připravte se ale, že toho moc neuvidíme. Památek na trolejbusovou minulost města rychle ubývá s tím, jak se opravují domy a chodníky,“ varoval nás předem. Přeháněl. Možná to platí pro pomezí Vršovic a Vinohrad, kde jsme si dali sraz, rozhodně ale ne pro Vysočany, kde jsme po několika hodinách chůze skončili.

Nahoře v Novovysočanské nebo dole mezi Harfou a stanicí metra Vysočanská pojali v šedesátých letech likvidaci trati hodně ležérně. I po více než padesáti letech tu pozorný chodec zahlédne původní trolejové sloupy občas i s izolátorem a kusem drátu. „Dá se to pochopit, když se rušila trať, musely se kvůli plynulosti dopravy hlavně rychle sundat troleje. Odstranění sloupů se nechávalo na později a ty pak v ulicích zůstávaly hrozně dlouho,“ říká Šimůnek. Dobrým příkladem je oblast Malvazinek v Praze 5, kde ještě v polovině osmdesátých let stály dvě souvislé řady sloupů. Kdyby se tehdy město rozhodlo trolejbusovou dopravu obnovit, stačilo by mezi ně natáhnout dráty a mohlo se znovu začít jezdit.

Ale zpátky na náš pravý břeh Vltavy. Jiří Šimůnek je sice rodákem z Vršovic, proto ale v Bělocerkevské kousek nad Edenem nezačínáme. Náš průvodce nám tu chce ukázat mizející stopy po smyčce na konečné a také betonový základ někdejší zastávky Zdravotní ústav. První vozy na elektrický pohon vyjely do pražských ulic už za první republiky, jejich zlatá éra však přišla později. Do Vršovic sice jezdila tramvaj, když tu ale v padesátých letech začalo vyrůstat sídliště, musela být doprava stejně tak jako v jiných částech města posílena trolejbusy. „Tramvajová síť i tramvaje samotné byly po druhé světové válce ve špatném stavu. Proto v Praze vznikla podpůrná síť trolejbusových linek,“ vysvětluje Šimůnek.

Ve fasádách cihlových bytovek se tady zachovalo hned několik trolejových růžic, jejichž použití bylo levnější než stavba sloupů a napínání příčných převěsných drátů mezi nimi. Sloupy navíc nešlo postavit všude. Růžice, které se ničím neliší od těch tramvajových, bývaly krom izolátorů doplněny i o tlumiče – válečky s pryžovou výplní, které měly chránit dům před vibracemi. Existují růžice se čtyřmi i dvěma otvory pro vruty, tam, kde se dalo počítat s dostatečně fortelnou zdí, sahali montéři po jednoduchém očku. Taková můžeme vidět třeba hned za rohem v Ruské nebo na Karlově náměstí, na bílých kachlících polikliniky, naproti níž se dochovalo i sotva znatelné torzo bývalé zastávky.

Dřív bychom si ze zastávky Zdravotní ústav nahoru na Korunní popojeli, dnes stoupáme po svých. Na Orionce nás čeká pokračování příběhu sloupů z Malvazinek, tři z nich se staly základem pro památník trolejbusové dopravy odhalený v místě bývalé smyčky roce 2010.  Právě odtud v říjnu 1972 vyjel na poslední cestu na dlouho poslední pražský trolejbus. „Na kopii dobové zastávky byla před osmi lety odhalena pamětní deska, někdo ji ale hned dvakrát ukradl,“ krčí rameny Šimůnek a připomíná, že díky zásobám z Malvazinek mohl o rok dříve vzniknout i druhý podobný památník na Hanspaulce. Na Orionce měly trolejbusy i vozovnu, která původně sloužila tramvajím. „Krátce po válce se z ní stala vozovna trolejbusová, fungovala ale jen do roku 1955, kdy byla otevřena nová vozovna na Bohdalci. Ta byla vůbec první, a zároveň poslední, pražskou vozovnou vybudovanou speciálně pro trolejbusový provoz. Z Orionky pak udělali středisko vrchního vedení, přestěhovali sem třeba trolejáře nebo dráteníky.“

Vedle sloupů, růžic nebo novodobých památníků se v ulicích ukrývají i stopy minulosti, které nemá běžný chodec šanci zaregistrovat, například ukousnutý chodník v místech, kde trolejbusy zatáčely ze Slezské doprava do Boleslavské. „Poloměr obrubníku se tu musel změnit, protože Tatry T 400 měly velmi ztuha jdoucí řízení a ostré oblouky jim dělaly problémy,“ vysvětluje Šimůnek. Na křižovatce Slezské a Kolínské nás pak upozorňuje na dva zasádrované otvory v jedné z fasád. Ze Slezské tu trať uhýbala směrem na Žižkov, řidiči museli zastavit, vystoupit a ručně přehodit výhybku pomocí tlačítek ve skřínce na domě. Na ostatních křižovatkách vše probíhalo automaticky.

Přes Žižkov pokračujeme do Vysočan, výživný je hlavně konec Novovysočanské ulice. Ta dřív vedla až dolu na Harfu, ale kvůli rozšiřování kolejiště libeňského nádraží byla zaslepena. V koncovém úseku jako by se zastavil život, fakt, že se dřív jednalo o důležitou dopravní tepnu, dokládají jen růžice na domech a několik trolejových sloupů. Vedle těch, které nesly dráty, musela mít trať také sloupy napájecí. Jeden takový přežil v Žitné před domem číslo 51. Trolejbusový skanzen pokračuje i v dolních Vysočanech, pod mostem přes Freyovu ulici nám Šimůnek ukazuje nikdy neodstraněné šrouby izolačních desek trolejí. „Jedná se o bývalou tovární vlečku z ČKD, dřív se tu jezdilo normálně přes koleje, kvůli nehodám, které se nevyhnuly ani trolejbusům, tu byl ale koncem padesátých let vybudován tento podjezd.“

Na sloupy ve Freyově ulici nás Šimůnek už ani upozorňovat nemusí, sami je rozpoznáváme, přestože je maskuje jejich nová funkce. Na jednom z nich visí uliční cedule, další někdo natřel načerveno a navěsil na něj billboard. „Tohle jsou dnes ale spíš výjimky. Většina nenávratně mizí, i když třeba růžice někteří majitelé domů nechávají na fasádách jako ozdobu i po rekonstrukcích,“ těší Šimůnka. Všechny pražské linky má trolejbusový šotouš mnohokrát prochozeny. „Šance, že bych objevil něco nového, je minimální,“ hlásil už ve Vršovicích. V půlce Freyovy ale zpozorní, zastaví se a botou začne hrabat v místě, kde zpod asfaltu vykukuje původní dlažba. A v ní – tadá! – kruhový „pařez“ kdysi dávno uříznutého sloupu. Někdy je to skutečná archeologie.

 

„Prostě končíš!" Jak Babiš zachází se svými lidmi. Komentář Markéty Žižkové

Už za pár hodin bude jasno o tom, jaké složení vlády si představuje designovaný premiér Andrej Babiš. Události, které k tomuto rozzuzlení vedou, zatím nepřinesly žádné velké překvapení. Už delší dobu se spekulovalo o tom, že ministerské křeslo opustí šéfka resortu obrany Karla Šlechtová nebo ministr průmyslu Tomáš Hüner. Příznačný je ovšem způsob, kterým se o svém konci dozvěděli.

Šéfovi hnutí ANO se daří až do poslední chvíle tajit jména ministrů za ANO. Ví je Hrad a pak zřejmě několik Babišových nejbližších. K jejich zveřejnění vyzývali designovaného premiéra i sociální demokraté (kteří by jako koaliční partneři alespoň občas něco rádi věděli), na veřejnost se ale nedostala. Jak opakují členové hnutí stále dokola, své záležitosti si strana umí řešit za zavřenými dveřmi. Prostor pro úniky je minimální. Už kvůli tomu, že sami členové „této firmy“ toho ví jen pomálu a spoléhají na svého šéfa.

Link

Páteční ráno přitom opět ukázalo, jak Babiš ke svým lidem přistupuje. O svém konci v čele resortů se „nechtění“ ministři dozvěděli až dnes. Během telefonátu. A bez vysvětlení. Alespoň tak to popsala médiím Šlechtová. Telefon jí zazvonil v sedm ráno před zasedáním vlády.

4987065:article:true:true:true

O důvodech, proč už s ní Babiš není spokojený, se napsalo mnoho. Osobně jí ale prý nic nevysvětlil. „Pan předseda nic nezdůvodňuje. Prostě mi řekl, že nebudu součástí nového návrhu vlády,“ komentovala to pro média smířeně končící ministryně.

Dnes ráno se Babišovo rozhodnutí dozvěděl i šéf resortu průmyslu a obchodu. Právě okolo Hünera, potažmo obsazení významného ministerstva vedl Babiš se Zemanem spor. Už nyní – ač neznáme přesné jméno nového ministra – panují obavy z toho, jakým směrem Česko povede v důležitých rozhodnutích, jako je dostavba jaderných elektráren.

Link

Kdy se tento člověk i další „nováčci“ o své nominaci od Babiše dozvěděli, je otázka. Také jim zazvonil telefon dnes ráno?

Faktem přitom je, že i ministři, kteří odchází o „své vůli“ a rozhodnutí oznámili už před časem, to nelíčí zrovna v optimistických barvách. Ministr spravedlnosti v demisi Robert Pelikán pochopil, že se znelíbil Zemanovi mimo jiné tím, že vydal hackera Jevgenije Nikulina do Spojených států. Kritizuje i poměry v ANO a tvrdí, že jeho názory se od směřování hnutí liší. Jeho odchod z resortu v posledních dnech působí tiše. Příliš nekomunikuje. Nevyjadřuje se ani k otázkám na resort. Nejvíce by se jeho kroky daly přirovnat k vytracení, kdy za sebou jen potichu zavře dveře.

Končící ministr zahraničí Martin Stropnický si zas po letech uvědomil, že politika je vlastně špinavá hra, na kterou nemá nervy.

Link

Když se podíváme na chvilku mimo vládu – třeba na pražský magistrát – tak uvidíme Adrianu Krnáčovou, která se rozčiluje, že ji obklopuje parta neschopných lidí. Zároveň je ale jasné, že k jejímu konci vedlo i to, že ztratila Babišovu podporu.

5017080:article:true:true:true

Zpátky ke kabinetu: už v pátek večer by mělo být jasno v tom, kdo za ANO získá místo v pověstném vládním autobusu. Jedno je ale jisté už teď. Každý jmenovaný bude muset počítat s tím, že přes přátelskou atmosféru na PR fotkách hnutí, ho může kdykoliv potkat krátký telefonát: „Končíš a není ti nic do toho proč“. A to i firemní šéfové svým podřízeným vyjadřují větší porci úcty.

32744